Řekněte mi, kdo dokáže po krátké předehře odpálit svoji desku slovy „six, six, six, sick“ a nepůsobit při tom jako zastydlá metla, co se bere smrtelně vážně? Že si vzpomenete na nejednu kapelu? Souhlasím, ale jednou z nich musí být i toto trio z amerického města Savannah. Ani pořádně nestačil utichnout ten randál, způsobený loňskou nahrávkou „Taste The Sin“ a už je to tady celé zas.

Jsou to vskutku zásadoví chlapci. Doba je sice pohnutá, vše se mění ze dne na den, nikdo nedokáže jasně předvídat nejbližší budoucnost, ale oni si zůstávají stát za svým. Tedy alespoň co se týče hudby, jež tak s radostí produkují. Artwork, zvuk, riffování, texty a nevím, co všechno ještě prošlo jen minimální revizí a hledání odlišností oproti předchozí nahrávce tak probíhá poměrně komplikovaným způsobem.

Ono zatím ani není moc důvodů cokoliv měnit, když se BLACK TUSK na loňském albu definitivně našli a když tak energickým způsobem dokážou odpřednášet všechny své jistě hluboké vize. A ty ještě stále nezačínají nudit. Je to sice pořád dokola ten samý hoblovací kafemlejnek, ale očividně se jedná o hbitý mechanismus. Jsem nucen se poměrně opakovat, ale ona nekomplikovanost, s jakou se do všeho tato trojice vrhá je asi tím nejdůležitějším ukazatelem úrovně údernosti její hudby. Není zde prakticky jediný moment, kdy by se neútočilo do plných. Za ty nemůžeme považovat ani těch několik málo zvolňujících pasáží (např. úvod „Mass Devotion“), protože to je jen takové mazání medu kolem huby, po kterém stejně zanedlouho přijde poctivý jižanský liskanec.

Dojem intenzivní masáže ještě znásobují skutečně ze všech sil se snažící vokály všech tří zúčastněných, jejichž doplňování, no spíše překřikování (asi to nejvýstižnější, co váš během poslechu napadne) může připomenout hádku dvou nevycválaných sousedů odněkud z amerického jihu, ovšem v souznění s neméně nevybíravým kytarovým zvukem můžeme začít sázet fráze o skvěle šlapající dřevorubecké symfonii.

Mám-li se přeci jen pokusit o hledání nějakých odlišností oproti starším manifestům, tak zcela subjektivně cítím přeci jen mírné zpomalení a ubrání na intenzitě. Přesto bych však v podobných prohlášeních zůstal opatrný a hovořil bych spíše o jisté zvukové korekci a celkovém usazení stylu, kterým by se BLACK TUSK rádi prezentovali i v budoucnu. Nic jiného totiž nenasvědčuje tomu, že by se tady někdo hodlal zklidnit či jakkoliv jinak krotit své divoké vášně.

Otázka se tedy nabízí zcela automaticky. Má cenu investovat do „Set The Dial“, když mám už předchozí nahrávky? Najde se jistě dostatek důvodů proti, a jsou uvedeny i v tomto textu, přesto však nelze s přihlédnutím ke všem faktům hovořit o zbytečném albu. Z diskografie skupiny příliš nevyčnívá, ale ani jí nedělá ostudu. Berme to jako další pravidelnou dávku neotesaného metalového projevu, který prostě stále velmi dobře baví.