Kapela SOLACE světové hudební dění doposud nijak výrazně neovlivnila a ani novinka „A.D.“ nepřináší nic převratného, přesto však zní přesvědčivě a nelze ji jen tak ignorovat. Tahle parta z New Jersey, která začala svoji komplikovanou pouť za úspěchem již někdy v roce 1994, ani po patnácti letech strávených v DIY undergroundu neztrácí odhodlání a její aktuální deska jen dokazuje, že i bez výraznějšího úspěchu může kapela fungovat a stranou hlavního proudu tvořit kvalitní hudbu.
A co je tedy na albu „A.D.“ zajímavého? To, jak se muzikanti dokázali postavit ke staré hardrockové klasice ze sedmdesátých let a jak ji dokázali zahrát s nekompromisní tvrdostí hraničící se „sludge“ metalovou řezničinou. Z desky „A.D.“ je nejvíce cítit doba, kdy se starý hardrock měnil v metal, je tam však i kus grunge a současného post-metalového rámusení. Představte si rané SOUNDGARDEN, říznuté KYUSS s trochou MASTODON nebo MONSTER MAGNET a výsledek dostatečně zrychlete a přitvrdťe. Toto není žádné retro postavené na účesech a oblečení. Tohle je poctivost. Tady je vše vydřené, je tu cítit pot, roky dřiny a hudba má tu správnou tíhu.
Nečekejte však ani nic složitého. Albu dominují především výrazné riffy zahrané s hutným a sytým zvukem kytar, hodně sólování a vyhrávky, které občas doplní akustika. Celý stroj pohání pěkně nazvučená, dunivá rytmika a album má povedený tvrdý zvuk. Hravé kudrlinky střídají ve správném poměru výbuchy síly a celý ten „stoner“ metal správně podporuje klasický, trochu grunge, trochu hardrockový zpěv, který k uvedené hudbě dokonale padne. Zpěvák se do toho dokáže i pořádně opřít a zařvat, čímž přidává hudbě ještě více na razanci. Jednotlivé kusy mají kolem sedmi minut a během každého kapela přehraje větší množství motivů, které jsou přirozeně pospojované a skladby neztrácejí „drive“. Párplovsko/zeppelinovské zemité riffy střídají neurvalé nakládačky a většinu skladeb provází dlouhé sólování.
Asi nejvíce z desky ční téměř hitový kus „Six Year Trainwreck“, nelze však nezmínit ani valící se kolos „The Eyes of the Vulture“, který připomíná některé dřevní doommetalové spolky. Kapela staré klasické postupy respektuje a umně používá, ale historie, která z alba dýchá, není prioritou, tou zůstává živočišný a strhující projev. SOLACE mají zkušenosti a jasný postoj a dokázali je do své hudby dobře promítnout. Největší plus alba „A.D.“ však shledávám v tvrdosti až zuřivosti, která jejich hudbu provází, a která u většiny podobných „stoner“ metalových kapel chybí.