Ironie osudu tomu tak zřejmě chtěla, že debut skupiny DIO se stal na pozadí dalších devíti následujících studiových alb zároveň i jejím největším a nejslavnějším dílem. Těžko říct, zda se tak stalo proto, že jeho duchovní otec zpěvák Ronnie James Dio byl stále ještě plný magických okamžiků, které před nedávnem zažil s BLACK SABBATH, nebo jestli se jen zkrátka sešla ta nejsprávnější parta muzikantů v ten nejsprávnější čas na nejsprávnějším místě, v každém případě však „Holy Diver“ znamená pro DIO to, co třeba „Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band“ pro BEATLES, z čehož jasně plyne, že následně ani nemohlo být v silách kapely (a že se o to bezpochyby mockrát snažila a někdy byla i docela blízko) jej ještě někdy překonat. Občas se to tak zkrátka stane, že si vše sedne jak má, a k tomu se přimotá štěstíčko, které si před tím podala rozvášněná parta divokých hudebních múz.

Čistá esence raného heavy metalu, dýchající z každé notičky na tomto albu, ostatně ani jiné (logické) vysvětlení nemůže mít. S talentem tvůrců stylu na něm pánové Dio (jinak samozřejmě Ronald James Padavona, který si pro umělecké účely tohle přiléhavé přízvisko jistého mafiána vypůjčil už někdy v roce 1961), Jimmy Bain (jinak RAINBOW, GARY MOORE), Vivian Campbell (později WHITESNAKE, DEF LEPPARD) a Vinny Appice (alias věčný Diův souputník) oslavují opojení těžkým kovem, jemuž po odpoutání od hard rockového piedestalu narostla křídla hodná bájného Pegase. Bicí spolu s baskytarou duní neodolatelnou zvukovou charakteristikou osmdesátých let dvacátého století, kytara kroutí jeden zvonivější riff než druhý a Diův hlas, sám o sobě jednoduše nezapomenutelný, tomu všemu vtiskává punc geniality.

Zní to možná prostě, ale démonický maskot kapely „Murray“ z obalu alba je mi svědkem, že v případě „Holy Diver“ mají tyhle charakteristiky mnohem větší hloubku než obvykle. DIO skučí jako vzdušný vír na poušti („Stand Up And Shout“ a elektrizující „Don´t Talk To Strangers“ s absolutně uzemňující akustickou předehrou, kde Dio doslova čaruje), hřmotně a rytmicky mávají nad hlavou poctivým ocelovým řetězem („Gypsy“, „Straight Through The Heart“ a desetitunové blues v „Shame On The Night“) nebo spolu s tím vším dávají průchod i svému vytříbenému smyslu pro melodické estetično („Caught In The Middle“ a „Invisible“). A mimoto si, pochopitelně, budují ve skladbách „Holy Diver“ a „Rainbow In The Dark“ vlastní památník, k němuž by se klidně mohly každý rok 25. května (což je přesné datum, kdy album v roce 1983 vyšlo) skládat pamětní věnce. U titulní věci proto, že zřejmě není na světě mnoho podobných skladeb, které by lépe vystihly atmosféru tajemna a mystična (o nikdy nevysvětleném obsahu textu ani nemluvě), a jejichž ústřední riff a zpěv tak budou už navždy sedět na čestném místě v heavy metalové Síni slávy, u „Rainbow In The Dark“ pak proto, že dokonale sehrála úlohu hitového singlu, s nímž mimoděk na dlouhé roky dopředu ukázala všem melodickým metalistům, jakže má vypadat užití kláves v ryzím prostředí těžkého kovu.

Je toho zkrátka hodně, co nám odkázal Ronnie James Dio a album „Holy Diver“ mezi tím vším stojí na čestném místě, stejně čestném, na jaké už ho bohužel následoval i samotný jeho hlavní protagonista. Tak ať se ti daří i tam nahoře nebo kam ses to vlastně dostal, Ronnie.