Němečtí DESTRUCTION se prostě v této dekádě chytli. Nejenom že v současnosti vydávají alba se vzrůstající kvalitativní tendencí každý druhý rok, ale posledními díly už mohou směle konkurovat svým vlastním starým klasikám z osmdesátých let minulého století, na které ještě dnes přísahá každý thrash metalový pamětník. K tomu všemu navíc si DESTRUCTION v průběhu posledních pěti let, kromě evropského trhu, vybudovali výsostnou pozici také u fanoušků metalové hudby v Jižní Americe, kam pravidelně směřují část svých světových turné. Novinka je šestým albem z druhé etapy jejich existence a celkově již jedenáctým. A stejně jako tomu bylo ve zmiňovaných osmdesátých letech, tak i dnes se tvorba kapely začala ubírat k techničtějšímu a pestřejšímu výrazu. Vzpomínáte na „Release From Agony“ a „Cracked Brain“? Tak právě k těmto skvělým a v mnoha ohledech nedoceněným albům se novinka hodně přibližuje.

První, co zaujme, je celkové obohacení struktury písní o sofistikovanější kytarové fáze a mnohé změny temp. Možná na to má vliv nedávné Schmierovo působení v řadách obnovených HEADHUNTER, kteří vždy představovali melodičtější a stylově uvolněnější verzi rychlého metalu jak ho známe od nazlobených řezníků z DESTRUCTION. Dalším důvodem může být obrovský tvůrčí přetlak uvnitř skupiny a chuť udělat nejotevřenější desku ve své dosavadní historii. Vždyť Schmier mohl přijít od HEADHUNTER dokonale zrehabilitovaný a navíc tak zručný sekyrník, jakým je Mike Sifringer, určitě nemohl dlouhou dobu jen tak nečině sedět, takže měl určitě v době roční Schmierovy zaneprázdněnosti mnoho času na přípravu. Ať je to jak chce, na albu je to znát. Výsledek opravdu stojí za to, protože před námi rozprostírá neuvěřitelné množství thrash metalových riffů, kytarových figur i bleskurychlých sól. Skladbám nechybí potřebný odpich, obrovská dávka energie ani moment překvapení. Opravdu výborný titulní flák a následující „Elevator To Hell“ ještě představují typické DESTRUCTION, stavící na rychlých tempech a kytarových řežbách, ale počínaje třetí věcí „Vicious Circle - The Seven Deadly Sins“ se do alba začíná propracovávat mnoho progresivních prvků. A ať je to kvůli netradiční melodice této písně nebo klášternímu chóru, který se plazí celou skladbou jako temný stín, jde v tomto případě o velmi zajímavý moment. Následuje „Offenders Of The Throne“, což je zatěžkaná věc ve středním tempu, které dominují řetězce kytarových riffů a hrdelní Schmierův projev.

Zde je třeba připomenout, že se na albu podílelo také mnoho kytarových hostů. Konkrétně Jeff Waters, Gary Holt a Vinnie Moore, kteří opatřili několik skladeb svými sóly. Po této stránce je album opravdu dokonalé. Jednotlivé písně jsou doslova napěchovány zajímavými a poměrně originálními příspěvky a to jak od Mika Sifringera, tak od výše zmíněných hostů. V jedné z nich se dokonce mihne i Harry Wilkens - kytarista, který byl součástí DESTRUCTION v jejich nejsilnějším období (1987-1990). Vrcholem nahrávky je hymna „Urge (The Greed Of Gain)“, která nabídne jak mnoho zajímavých kytarových partů, tak velmi úderný refrén. DESTRUCTION znovu nezklamali a nahráli prvotřídní metalové dílo. Od alba „Metal Discharge“ mi prostě dějají radost. Krize (tj. alba „All Hell Breaks Loose“ a „The Antichrist“) je definitivně zažehnána.