Píše na profilu kapely: „Smutný, pochmúrny a clivý emo rockový pokus o preniknutie do bolesti ľudskej duše...“. Já říkám: „NOTHING = federální, elánovský a stokrát oposlouchaný bigbítový pokus o přilákání připlešlých pětatřicátníků na parket kulturáků…“. Ale nenechte se hned odradit poněkud ostřejším začátkem, řemeslná práce je odvedena velmi chvalitebně a dokáži si dost dobře představit, že aktuální počin této kapely by se s trochou péče producentských lazebníků z majorlabelů dokázal obratně prohánět středněproudými rádii. V současné podobě však zůstávají NOTHING stát uvězněni mezi dvěma dimenzemi. Tou první je svět vyžilého kytarového popu, aby se však martinští stali plnohodnotnými obyvateli tohoto prostoru, chtělo by to přidat na chytlavosti, prvoplánových aranžích a rádiové kýčovitosti. Na to, aby plnohodnotně patřili do světa inteligentního rocku, je zapotřebí změnit celkové vyznění, přidal na méně oposlouchaných nápadech a vyhnat slizké a příliš podbízivé melodie. Nezodpovězenou otázkou mi zůstává, kde tato kapela bere to „emo“. Vysvětlení nalézám dvě – buďto jde o nepochopený pokus o recesi – v tomto případě se kapele omlouvám za svoji nedovtipnost. Nebo jde o vážně míněný pokus svést se po doznívající trendové vlně. V tom případě je mi kapely trochu líto.
A kdo za tím vším stojí? Kdo se podíval do sestavy ten už ví. Ano, je to kytarový mág z Martina zvaný Hirax. Tedy po nepříliš povedeném hardcorovém projektu EDITOR má první muž legendárních LUNATIC GODS na pažbě další zářez. Když se rozhlédnete po zbytku sestavy začnou vyplouvat na povrh další kapely, které jsou domovským útočištěm pro jednotlivé členy. Jen namátkou: GLADIATOR, METALINDA, SRO, … Nutno dodat, že možná i proto nejde zvukově ani aranžérsky v intencích daného žánru o žádnou amatérskou fušeřinu. Ve stavbě skladeb je znát zkušenost, cit pro písničkovost i pro silný hitový refrén. Nemohu si ale pomoci, většina skladeb proplyne, aniž by ve mně něco zanechala, písničkám chybí jakákoliv přidaná hodnota, která by dokázala připlácnout mé uši k reproduktoru nebo přinutila moji ruku i po dopsání této recenze vložit graficky zajímavě vyvedený kotouč opětovně do mechaniky. Na to jsou NOTHING příliš tuctoví a sterilní. Jako by ti zkušení lidé, kteří se na nahrávce podíleli, poztráceli všechnu invenci a touhu nacházet vlastní cesty – což je velkou škodou. Zpěv, mužský i ženský je technicky brilantní, nazvučení celku i jednotlivých nástrojů čisté, nesplývavé, ale přitom plné. Chybí tomu jen málo – uchopit celý projekt za trochu jiný konec a méně se vázat na tradici slovenského kytarového poprocku.
