Pokud se vám do rukou dostal první počin italské power/speed metalové party THE DOGMA s názvem ,,Black Roses“, ihned na něj zapomeňte. Neučesané skladby žalostně balancující mezi power/speedem, dokonce i trashem jasně dokazovaly, že skupina nemá směr, zkušenosti, ani jakousi ideu, kterou by následovala. Nyní ale krajané RHAPSODY OF FIRE či LABYRINTH pořádně zapracovali a v šibeničním čase jednoho roku představují desku ,,A Good Day To Die“ a spolu s ní konečně i sami sebe. Dámy a pánové - THE DOGMA.

Upřímně - při prvním setkání s albem jsem sice byla překvapená z celkového povýšení skupiny, ale žádné velké nadšení se nekonalo. Dost skladeb mi přišlo bez nápadu, byly příliš prvoplánovité, příliš sázely na jistotu, kterou osvědčilo již velké množství skupin. Spletla jsem se.

Už při druhém poslechu se mi deska líbila více a moje nadšení postupně rostlo. Nechápu ale stěžejní skladbu ,,A Good Day To Die“, tedy přesněji řečeno, proč je zrovna tato stěžejní. Nejenže se jeví poměrně bez nápadu, ale je prostě jakási... nijaká. Kdyby v ní THE DOGMA neměla (ostatně jako u všech skladeb) skvělé klávesy, které zdatně obstarává Stefano Smeriglio, byla by i instrumentálně jen slabým čajíčkem. Chuť rozhodně spraví ,,In The Name Of Rock“, která má velice chytlavou melodii spolu se sborovým refrénem, jako například u skladby ,,Hearts On Fire“ od švédských HAMMERFALL. ,,BitChes Street“, která následuje, bych spolu s ,,Ridin´ The Dark , ,,Angel In Cage“ a již zmíněnou ,,A Good Day To Die“ označila za tu slabší část alba. Představují jakousi vložku, i když poměrně přijatelnou. Triáda tvořící střední část nahrávky je jakýmsi hattrickem, nemám co dodat, dokonalé. Sborově dokreslená ,,She Falls On The Grave“ mi v hlavě bude znít hodně dlouho, zaujala mě hned napoprvé a rozhodně by nebylo marné, kdyby na ni THE DOGMA natočili klip. Úplně ho vidím před očima. Speciální pozornost je třeba také věnovat ,,I Hate Your Love“, která je opět svižnější, nyní však už beze sboru. Ten ale vůbec nechybí. Hlas Daniela Santoriho mi v některých polohách připomíná dobře známý vokál německých EDGUY a autora AVANTASII Tobiase Sammeta.

Pomyslný tah na branku jen skvěle dokončuje balada, řekla bych dokonce nejlepší píseň alba, ,,Autumn Tears“. Jen poslouchám a mysl prochází jakoby do prostoru za oponou... Ráda bych se ještě zmínila o poslední skladbě alba a to ,,Christine Closed Her Eyes“, která nakonec pohladí. Housle, neobvyklý rytmus a atmosféra charakterizují konec desky.

Grafika obalu je poměrně přijatelná. Hezký námět, i když poslední dobou dost omílaný a fádní. Zpracování na pomezí reálna a jakési až komiksové grafiky sice poměrně zaujme, ale v paměti rozhodně na dlouho neuvízne.

THE DOGMA prošla za rok obrovským vývojem. Konečně se znatelně přiblížila nějakému charakterističtějšímu zvuku a předvedla zajisté pár dobrých nápadů. Doufejme, že touto cestou bude pokračovat i nadále, mohli by si získat skvělé jméno.