DYSRHYTHMIA - Coffin of Conviction
Instrumentální progrock převrácený na ruby. Parádní náladová deska plná technických fines s typickým svojským rukopisem Colina Marstona, který na posledních dvou deskách střídá basu s druhou elektrickou kytarou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nedokážu říci, co přesně dělá z Paula Verhoevena jednoho z mých oblíbených režisérů, když jsem od něj dosud neviděl film, který bych označil za strhující. Ale možná je to způsob, jakým se Holanďan začlenil do hollywoodského mainstreamu, navlékl si beránčí roucho a pod ním si udržel svůj cynismus, živelnost, explicitnost a velmi svojský nadhled, který mnozí třeba v případě arcibéčkové „Hvězdné pěchoty“ vyhodnotili jako stupidní patolízalství... Ať je to, jak je to, růže Paulu Verhoevena v továrně na sny v posledních letech vadla a bylo tudíž zapotřebí nového impulzu.
A tak se bludný Holanďan vrátil domů, aby se jako režisér a spolu-scénárista podepsal pod látku normální, ba dokonce konzervativní. Jak jinak nazvat dobrodružné válečné melodrama ze života krásné holandské židovky, která se po násilné smrti své rodiny stane členkou domobrany a infiltruje ústředí SS? Jak nazvat film, který jazykem realistickým, věcným a barvitým popisuje události na samém sklonku války, kdy Němci vyklízeli pozice, leč zasazovali poslední zoufalé kopance holandským civilistům? Prvotní obava, jak se Verhoeven vypořádá s vážnou a nijak extravagantní látkou, zmizela jako pára nad hrncem po pár minutách. Paul je velice zručný řemeslník a bez sebemenší nucenosti přijímá výrazové prostředky stylově výrazné, avšak přeci jen dostatečně civilní režie historického velkofilmu. A stále je v jeho práci cítit ten živel, který velice rád kloubí drásavý střih a scénickou hudbu s působivými záběry, který nijak nešetří explicitními detaily násilí a nahoty. Ale narozdíl od minula z „Černé knihy“ nic neční, nic nebije do očí, vše je uhlazené, dotažené, perfektní, vybroušené... Snad to by přeci jen mohlo režisérovy příznivce trochu zklamat.
Film je vedený ve velmi svěžím a dynamickém tempu, o které se stará výborně načasované včleňování dynamicky snímaných napínavých scén z dějin odbojářského hnutí. Příjemně se tak vyvažuje lidská stránka příběhu, která je sice působivá, avšak v dané stopáži by film těžko utáhla. Scénář působí vybalancovaným a uvěřitelným dojmem, pokud si odmyslím několik až příliš efektních dialogů, zůstává pod příkrovem skvěle natočených dobrodružně-válečných eskapád koherentní a dojemný příběh ženy-špiónky. Carice van Houten pro mě osobně představuje jeden z obrovských hereckých objevů, protože způsob, jakým táhne osudy Rachel Steinové alias Ellis de Vries je dechberoucí a absolutně elektrizující. Snoubí se v ní kouzlo křehké ženy i lesk romantických femme fatale ze zašlých časů, gloriola krásných špiónek, které lámou mužská srdce i politická tajemství. Verhoeven zcela pochopitelně staví na hlavní hrdince celý film: zranitelnost, intimita, utrpení i erotika vytváří pulzující linii, po které divák kráčí všemi výborně načasovanými zvraty členitého příběhu a rtuťovitými akčními sekvencemi až k finále, ve kterém dost možná překvapí citelný moralizující podtext. U Verhoevena bych ho snad ani neočekával, nicméně způsob, jakým uzavře motiv židovství Rachel, je sice dost možná prvoplánový, přesto působivý.
Uvěřitelně působí i další zásadní žánrový ostrůvek v masivu Verhoevenova filmu – milostné melodrama mezi Rachel a vysokým důstojníkem SS Ludwigem Müntzem. Ožehavá postava „skopčáka s lidskou tváří“ je díky Sebastianu Kochovi ztvárněna bez zbytečné křeče a přehrávání, projde uvěřitelnou katarzí a rozhodně nepůsobí v příběhu nijak nepatřičným a chtěným dojmem. Podobně jako scény, kdy Verhoeven beze všech iluzí líčí poválečnou euforii vítězů, která si v ničem nezadala s ponižováním ze strany gestapa. Právě tady snad nejvíc vyniká jako režisér brutální, nelítostný, přímočarý, schopný vybičovat ponížení hlavní postavy ad absurdum.
Ať se na „Černou knihu“ dívám z jakékoli strany, leží přede mnou film řemeslně bezchybný, napínavý, jímavý, opřený o skvělé postavy, silný příběh a myšlenku sice nijak výraznou, ale přesto působivě ztvárněnou. Někomu možná může vadit Verhoevenovo režijní “normalizování“ a usedlost, občasné hraní na city a na velký efekt, ale já jsem si každou řádku tohoto filmu užil jako už dlouho ne. Je normální, žánrově čistý, konvenční... vynikající. Tak mě maestro tedy konečně strhl.
Nejnormálnější a nejkonvenčnější podívaná, jaké se nám od Paula Verhoevena kdy dostalo. A jen tak mimochodem jeden z jeho nejlepších filmů.
9 / 10
Vydáno: 2007
Vydavatel: ContentFilm International
Stopáž: 145 min.
ZWARTBOEK
[Nizozemí / Belgie / Německo / Velká Británie 2006]
Režie: Paul Verhoeven
Scénář: Paul Verhoeven, Gerard Soeteman
Kamera: Karl Walter Lindenlaub
Hudba: Anne Dudley
Hrají: Carice van Houten, Sebastian Koch, Thom Hoffman, Christian Berkel a další
Premiéra ČR / SR: 31.5.2007 / 13.9.2007
Protože mám rád válečné filmy a příběhy z války, čekal jsem (i podle recenze), že to bude bomba a ... nebyla. Paradoxně mě film strhl až v ději těsně poválečných událostí. Přesto se jedná o kvalitní snímek. Výborná hlavní představitelka!
Instrumentální progrock převrácený na ruby. Parádní náladová deska plná technických fines s typickým svojským rukopisem Colina Marstona, který na posledních dvou deskách střídá basu s druhou elektrickou kytarou.
Přiznávám, že je to dle očekávání trochu oříšek. Chybí mi ta hravost starších alb. Tohle je víc komplikované a náročné, než bych si přál, byť další poslechy postupně zvedají tu oponu počáteční nepřístupnosti. Dobrá deska je to určitě, uvidíme jak moc.
Norský instrumentální prog metal, který využívá djentové manýry, přesto se neutápí v této stylové kaši. Silně vystupující basové linky "tvrdí" výraz a rezonují s kytarovými vyhrávkami. Sóluje se hodně často, takže trochu exhibice. Ale špatné to není.
Veteráni NWOBHM s omlazenou sestavou dávají najevo, že se s nimi musí ještě pořád počítat. A proč by také ne, když dnešní doba tak přeje oldschoolu? Nečekejte ovšem žádnou ostrou břitvu, album nabídne spíše jemnější sound a příjemný hardrockový feeling.
Gavin Harrison (THE PINEAPPLE THIEF, ex-PORCUPINE TREE) spolu s Antoine Fafardem stvořili již druhou porci instrumentální hudby bloumající kdesi v oblasti fúzí prog rocku s dalšími vlivy. Opět zajímavé, pro někoho možná i víc něž to.
I takové desky jsou třeba. Death metal s antracitovou aurou, jenž zatrhává všechna základní žánrová políčka. Ale žádné doplňkové. Nepřekvapí, nepřinese nic nového, přesto pobaví. Pokud máte chuť na výživnou jednohubku, GRAVE SERMON jsou vám k službám.
Dokud je to černý modrooký Rambo vs zkorumpovaný maloměstský policejní aparát, funguje to skvěle. Jakmile to zkomplikuje thriller o spravedlnosti a svědomí, začne se to drolit. Nakonec bohužel spíš slow než burn, i když na poměry streamů okej.