Jen životní optimista nazve své druhé album Epilogem. Když jsem však ten vlezle depresivní kotouček poslouchal, říkal jsem si, že je - li tohle opravdu parte finských gotiků, já jim nad rakvičku plakat nepůjdu. Není proč... První album All Eternity bylo sympatickou směsicí výbušného metalu, rockového feelingu a chytlavých melodií, pročež ho rád vyslechnu do dnešních dnů. Pánové sice využili oblíbené berličky většiny současných kapel - to jest výpůjček od slavnějších žánrových souputníků, ale dokázali svojí hudbě vtisknout punc přesvědčivosti.

Aktuální hudebnina mě však mírně řečeno rozladila. Osten kytar se vytratil, vytratil se feeling, celá deska působí dojmem precizně vykalkulovaného gotického ondulátu pro pubescenty. Neupírám jí ani v nejmenším procento pěkných melodií, dynamických pasáží a pár dobrých nápadů (byť opravdu nuzotou páchnoucí pár...), neupírám jí ani to, že její pachatelé dobře ví, kterak se klohní fešně vyhlížející písnička, jenže tohle všechno bortí naivita provedení a vyumělkovaná stylizace.

Vokalista se příliš vžil do role existenciálně trpícího štvance a jeho hrůzný kvil zní z hrobu všeho často tak vlezle, že to místy dohání k záchvatům hysterického smíchu. Litanické vstupy kláves a neustálé riffové tryzny, které se dle osvědčených receptů skrývají v mlžných kulisách, se po pár minutách nevyhnutelně lepí na patro jako panímámin škubánek. Atmosféra skvělých šťouchů minulé desky, atmosféra nasátá z finské pokladnice depresivní melodiky, byla nahrazena spoustou levných triků a šidítek. Ale ať orchestr severských chcípáčků kvílí jakkoli jímavé texty, ať si instrumenty kňourají sebežalostněji, nedovedou zakrýt bezradnost a plesnivějící hudební duši. Hádám, že finská scéna má povícero nadějných seskupení, než jsou průměrní kovaříčci TDF. Jejich epilog připomíná několikrát přežvýkaný chrchel, postříkaný libovonným parfémem. Probůh - nežerte to!