Málo platné, někdy se holt člověku stane, že není natolik prozíravý, nakolik by si asi nejspíš sám přál. Když jsem se na jaře letošního roku krotil s komplexním hodnocením plzeňských MAELSTRÖM s tím, že tři skladby jsou pro něco takového příliš málo, rozhodně jsem nepředpokládal, jak hluboce jsem se protentokráte zmýlil. V případě MAELSTRÖM totiž takové tři (nebo čtyři, ať nežeru) skladby bohatě stačí k tomu, abyste si odnesli docela přesný obrázek o tom, jak se to s touhle kapelou má.
A má se to s ní celkem neslavně. Neboť dlouhohrající debut „Miss Parazit“ (čítající mimo jiné i necelých čtyřicet minut hracího času a k tomu k uzoufání nevýrazný obal) zkrátka není o ničem jiném, než jen o nastavené kaši ze zmíněného proma. Kaši, která se spíše neúspěšně snaží popasovat s tím, kterak hrát heavy metal a znít při tom současně, a kaši, u které tím pádem přesně nevíte, jak vám vlastně chutná. Na konto zajímavých okamžiků je proto albu možno přičíst jen zajímavé intro „Pád do Maelströmu“ (mimochodem, řekl bych, že navíc také až nečekaně podnětné, protože kdo z nás ví, jak to skutečně zní uprostřed Maelströmu?) a skladby „Správnej směr“ (která se svým poctivým melodickým motivem v porovnání s ostatním aktuálním materiálem jakoby od minula dozrála ve skutečně kovaný kousek) a „Miss Parazit“. Titulní věci navíc nechybí příchuť výpravného a členitého metalového opusu, který se od krásné doprovodné vyhrávky vypíná až mohutnému refrénu a nechává tím pádem tak trochu zapomenout na všechno ostatní, co se na desce odehrává. Čehož ostatně není mnoho, neboť ve zbylém hracím čase se MAELSTRÖM především potýkají se zřetelným nedostatkem výrazových prostředků a víceméně omílají stále dokola vzorec několika ospalých riffů („M.S.H.“, „Disbalanc“ nebo „Nečekej“) a k nim texty, z nichž ani při bližším zkoumání nelze poznat, o čemže vlastně jejich autor píše („…Stopy zamet vítr, voda, nebe – petrolej, nemá hlavu, nemá víru a záda studí zem, líznout by sis chtěl jako hadi v ohni spící, dotek horkejch těl tě trochu pálí a vrací smysly…“ /„Nečekej“/). Snad i proto (a přestože mě největší devíza alba – výrazný a příjemný zpěv Vasila Kobana – přemlouvá, abych to nedělal) nemohu jinak, než znovu podtrhnout to, co jsem o MAELSTRÖM psal posledně. Že totiž prostě a jednoduše působí nevýrazně a šedivě, jako kdyby své skladby tahali odkudsi ze skladu, kde ležely zakonzervované, jestli náhodou o několik let později někoho neosloví. Momentální šance na úspěch bych pak spíše viděl jen nepatrné, ale kdo ví, další (a delší) konzervace už by třeba své ovoce mohla přinést?
