No, to jsem si zase jednou dal! Francouzská kapela (?) Dark Sanctuary se navenek tváří jako konvenční a nezáludné gotické těleso s triem něžných feminin v sestavě, ale uvnitř jejího kotoučku De lumière et d'obscurité jsou věci až příliš jiné, než se zdají. Úvod jakoby vypadl z nějakého doom - gotického žurnálu - mocné stěny kláves přehrávají trochu jednotvárný motiv za doprovodu nějakého toho povinného smyčce, do něžných srdcí se derou slzy a krvavé růže padají do klína uplakaných andělů. Na krajinu se snáší kalný déšť...
Fáze zvědavosti, co že nám bude pršet dále, však záhy přechází do zděšeného naslouchání a uvědomování si. Úchvatně vzduté varhanní vzdechy ztékají líně z gotických fresek a slavičí ženský vokál sténá jako hříchem tělesnosti pokoušení svatí - úpěnlivě, jednotvárně a nedůvěryhodně. 10. minuta vysedávání v Temné svatyni - ještě držím v třesoucích se dlaních ubohý cár naděje, v očekávání spásného nápadu, změny, vášnivého políbení můz. Varhany však stále úpí, micinka mňouká z mystické mlhy, můzy prolévají hrdlem jiskrný truňk a nikam se neženou. Jeden motiv je s kravskou pečlivostí přežvýkáván stále dokola a dokola a dokola... 30. minuta - poznání na mě dolehlo a tak nazdařbůh projíždím celé CD - ach NE!!! Ono se to vůbec nemění, těžkopádně to orá jednu a tutéž neúrodnou brázdu, nikde ani stopy po nějaké emoci (krom snad naléhavého halekání ženušek). Těžko soudit, zda jsem tvůrcům udělal něco přímo já, nebo celý svět... Ať žije pomsta Weltschmerzu! 55. minuta - upadám do vražedných depresí, zatímco z ozvučovací soustavy se linou kemrózně nepřekousnutelné nitky téhož. Vzlyky, steny, šum, bublání, tryzna, mor... Ano, snad jsem rozervanec, ale tohle párání beztvarých zdechlin čehosi mě ubíjí víc, než ranní tma a sahání na zápěstí. Chci krev! Maso! Mléko! Hudební lyrika - proč ne, ale k čemu tohle hledání ztracených iluzí, které beztak nestojí ani za pěti vteřinové dloubání v nose! Má - li mě tahle pseudo - klasicistická spodoba opery roztesknit a naladit do neznámých duševních vln, věru nevím. Texty jsou čistě francouzské, vokální linky stabilně ukvičené, zlomů v monolitické neměnnosti nevidět na obzorech zakalených nudou. 56. minuta - odpadám...
Ať už hudba Dark Sanctuary míří k jakémukoli cíli, dorazí tam beze mne. Je to stereotypní pouť suchopárným úvozem, kde srdceryvně mečí sbory serafínů a hustě prší velké kulové. Snad jsem ještě nedospěl do stádia duševní beznaděje, kdy v téhle hudbě začnu hledat východisko z životní mizérie. A bůh mě chraň, dospěju - li...
