Skupinu MANDRAGE monitoruji již od jejich počátků, kdy mě na jedné soutěži rockových kapel zaujali hlavně věkem. Bylo jim tehdy jedenáct nebo dvanáct a hráli ve složení bicí, kytara, klávesy/akordeon. Bubeník v té době sice nebyl za škopky téměř ani vidět, zato byl slyšet a ten den to s přehledem natřel všem „dospělým“ bicmanům, kteří se soutěže účastnili. Čas plynul a MANDRAGE se zformovali do klasického rockového obsazení, s dvoukytarovým spřežením, baskytarou a bez klapkoidních nástrojů. Velkou devizou byl příchod již protřelé a hudebně vyzrálé osobnosti v podobě Pepy Bolana, který z tvorby skupiny sejmul plášť bezvýraznosti a určité nezkušenosti.

Kotouč „Říkala, že ji trápí cosi“ obsahuje devět pecek nabitých příjemně bezstarostnou energií, v níž se snoubí mladická punk-rocková rebelie s popovou melodickou vstřícností a nebál bych se říci i určitou vlezlostí. Skladby rychle přecházejí do krve posluchače, nezapře se umění složit tříakordovou písničku prokreslenou sólovou kytarou s nakažlivým motivem. Leckdy máte pocit, že ji již po prvním poslechu znáte, a ačkoliv některé skladby budí dojem jednoduchosti až určité banálnosti, najde se zde mnoho po hudební stránce zajímavých míst, hlavně v bicích. Po těchto stránkách nacházím mnoho styčných bodů společných například se skupinou WOHNOUT. S těmi mají společnou i absenci dobrého zpěváka, bohužel. Mladičký klukovský hlásek kytaristy Víti má sice určité kouzlo právě ve věku, mám ale strach, že jakmile se mu z hlasu za dva, tři roky silně postpubescentní zabarvení ztratí, bude mít jen velmi málo co nabídnout, pokud nezačne s hlasem více pracovat. Vokály svým charismatem a občasnou hereckou vložkou dobarvuje druhý z dvojice kytaristů, téměř dvojnásobně starší rockový matador Pepa Bolan. Jeho kytarový rukopis je velmi znát v melodice skladeb - jak již jsem předeslal vstřícný nápěv a jeho rozvedení je základní stavební kámen, na kterém se zde buduje. Osobně mi trochu chybí basa, která je po většinu času až příliš upozaděna a ze všech instrumentů vykazuje nejnižší míru nápaditosti.

Nahrávce se nedá upřít velká dávka živosti, žánrově se tvorba rozprostírá od pop-punkových veselic střihu BLINK 182 až po PLACEBOvské momenty, dle image soudím, že právě druhá jmenovaná kapela není klukům až tak vzdálená. Texty jsou až na dvě výjimky v jazyce mateřském, zaujme ztvárnění básně od poetického velmože Puškina o básníkovi a kráse bezcitné „Slavík a růže“. Autorské texty ve většině nepostrádají vtip, dokáží ale přeladit i na vážnější téma, stejně tak se však dokáží potopit do dadaisticky infantilních poloh, viz skladba „Sluníčko“. Jednotlivé písničky nesplývají, každá je něčím „svá“, mezi nejsilnější momenty celé desky počítám závěr CD nazpívaný anglicky, tedy neo-pop-punkovou příjemně ubíhající „Hallo“ a placebovskou „Silverain“.

Z MANDRAGE je slyšet, že nechtějí ohromovat nějakým hudebním novátorstvím či originalitou, chtějí svým materiálem oslovit co nejširší spektrum lidí, a to se jim dle mého s aktuální nahrávkou může zadařit. Pokud by měli ještě v zádech šikovného producenta, rozhodně by své šance na úspěch nejméně dvojnásobně zvýšili. I bez něj je to však příjemná oddechová a na poslech nenáročná česká kytarovka s nakažlivou melodikou a sem tam zajímavým momentem v bicích. Velkou nevýhodou je trvanlivost skladeb, které sice člověk velmi rychle vstřebá, bohužel podobně rychle se oposlouchávají.