Pravda, tentokráte nebudeme pojednávat o zrovna horké novince, ale abychom dostáli své zpravodajské povinnosti vůči domácí scéně, představme si prozatím poslední studiový materiál mosteckých FOUR SEATS FOUR INVALIDES (dále jen F.S.F.I.).

S připuštěním skutečnosti, že průvodní promoleták k nahrávce jsem ztratil ještě dříve, než došlo k sepsání této recenze, musím konstatovat, že s tvorbou těchto (můžeme říci už veteránů - 13 let na scéně) jsem obeznámen jen velmi zběžně, a to formou jejich jednoskladbového příspěvku na kompilaci „Temno 2“. Dá se říct, že „Defy“ pokračuje v započaté cestě mosteckých, která si to hezky štráduje po již vyšlapaných grindových chodníčcích s občasnou zastávkou u HC odpočívadla. Tentokráte je ovšem v podobě mnoha nasamplovaných smyček zcela patrná snaha o určité oživení zažilých konvencí, byť i v tomto směru se nejedná o žádnou revoluci. Zvuk bicího automatu, o jehož programování se postaral Ubina (m.j. také člen městských souputníků z CONTRASTIC), je v některých momentech znát až příliš. Na druhou stranu je potřeba ocenit, že jednotlivé skladby disponují hned několika rytmickými motivy, od houpaček až po klasické sypačky, díky čemuž se poslech „Defy“ nestává jen jednotvárnou grindovou nudou. Naopak, myslím si, že v rámci svého žánru se jedná o nahrávku poutavou a svým způsobem i chytlavou.

F.S.F.I. v tom mají zkrátka jasno. Na nic si nehrají a i přes kritické texty se rozhodně nestaví do pozice mesiášů a očividně jim nechybí ani pořádná dávka nadhledu. Prostě v tomto případě je vše tak, jak má být. Zkrátka žádný zázrak, nýbrž solidně zvládnutý standard.