Spisovatele Simona R. Greena budou nejspíš čeští čtenáři znát jako duchovního otce příběhů Jestřába a Rybářky, svérázné dvojice městských strážníků v temném, kouzly, násilím a politikou opředeném městě Havenu, umístěném kamsi do blíže neurčeného autorova fantastického světa. Světa, jehož charakteristickým znamením je magie všeho druhu, na níž lze narazit prakticky na každém kroku, světa krutého, vypočítavého a bezcitného, kde by se každý dobrý skutek dal vyvažovat málem zlatem, a světa, v němž přestože se Green nejprve tváří, jakože není důležité znát víc než Haven, nalezneme přece jen i jiná města a jiné země. Což souvisí i se samotnými Jestřábem a Rybářkou, respektive jejich minulostí a budoucností, neboť Green spojil cesty jejich osudů i s Lesním královstvím, ležícím od Havenu na míle daleko. Totiž ještě předtím, než se stali Jestřábem a Rybářkou, prožili si zde princ Rupert a princezna Julie dobrodružství s ďábelským Modrým měsícem (román „Východ Modrého měsíce“), při němž celou zemi málem vyhubily tisíce démonů, poté spolu tajně prchli právě do Havenu (kde si zvolili obě přiléhavé přezdívky a nezáviděníhodné zaměstnání) a nakonec se ještě jednou, když bylo Lesnímu království opět nejhůře, vrátili zpět, aby znovu všechny spasili (román „Za Modrým měsícem“). A právě Lesní království a události kolem východu Modrého měsíce inspirovaly S. R. Greena natolik, že je nechává ožívat i v dalších svých románech, už bez ústředních hrdinů Ruperta a Julie, respektive Jestřába a Rybářky. V loňském roce se tak (znovu pouze pro české čtenáře, pochopitelně) stalo v románu „Krev a čest“, v těchto týdnech pak právě v recenzovaném dílku „Dolů mezi mrtvé“.
Hovořím-li o „dílku“, pak zcela záměrně, protože ve srovnání s tím, co je obecně považováno za román, je „Dolů mezi mrtvé“ vlastně jen pouhou povídkou, byť pravda velmi rozsáhlou. Základní dějová struktura je zasazena do času, kdy je již zlo, pocházející z Modrého měsíce poraženo, a Lesní království se vzpamatovává z prožitých hrůz. Na hranicích se sousedním královstvím Hillsdownu se však centrálnímu ústředí náhle přestane ozývat nově vybudovaná pevnost, a tak je sem vyslána čtveřice Hraničářů, speciálně vycvičená jednotka, jíž bychom dnes mohli pojmenovat jako průzkumníky. Skupince velí seržant Duncan MacNeil, statný a bystrý chlapík, s neotřesitelným smyslem pro povinnost a spravedlnost, proslavivší se za války s démony, stejně tak jako další dva její členové Jessica Pazourek a Giles Tanečník, oba samozřejmě válečníci jako lusk. Čtvrtým Hraničářem je čarodějnice Constance, ke skupině čerstvě přidělená, neboť její předchůdkyně nešťastně zahynula při jakési šarvátce. Po příjezdu do pevnosti pak Hraničáři zjistí, že celé její osazenstvo bylo záhadným způsobem vyvražděno a Constance svým vnitřním zrakem vnímá nějaké nezřetelné prastaré zlo kdesi v zemi pod stavbou pevnosti. Během pátrání Mac Neil svým parťákům prozradí, že jejich hlavním, nevysloveným úkolem, je nalézt a zachránit královský poklad, který se v pevnosti v době, kdy tato ještě komunikovala s okolím, nacházel. Za stejným účelem, i když čistě soukromě pojatým, do pevnosti přichází i trojice psanců v čele s pokřiveným Jonathonem Kladivem, vlastnícím magický meč Vlkomor, považovaný již dávno za ztracený. Aby se obě skupiny dopracovaly ke svým cílům, spojí své síly dohromady, a bojují zdánlivě předem ztracený boj s podzemním zlem, které postupem času dostává skutečně netušené rozměry. A jak to všechno dopadne, se sice lze úspěšně domnívat, nicméně já to nebudu předem zbytečně prozrazovat, aby si potencionální čtenáři mohli v praxi odzkoušet svůj úsudek a intuici.
Jak již tedy bylo naznačeno, jedná se spíše o nezvykle dlouhou povídku, neboť autorem je vyprávěn vpodstatě jediný příběh, bez dalších postranních odboček a složitého proplétání děje mnohými postavami a jejich zpočátku skrytými vazbami, hříchy z minulosti a podobně. To ovšem nic nemění na tom, že Green (jako už tradičně) vypráví napínavý, chvílemi až strhující příběh, v němž si přesto (nebo právě proto), že není vázán komplikovaným vymýšlením děje, dává záležet na nejmenších detailech a popisech pocitů a smýšlení jednotlivých postav. Na dokreslení tísnivé atmosféry liduprázdné pevnosti plné krvavých skvrn například nechává každého z hrdinů usnout, aby se mu zdál sen, v němž všichni znovu prožívají některý zážitek ze skutečného života, ovšem s totálně tragickým koncem, naprosto odlišným od reality. Samozřejmé je užití magie, jinde hojně vídaným prvkem (zde ovšem s dostatečným nádechem originality) je i jeden z hlavních neživých protagonistů, magický meč Vlkomor, ztracený za války s démony, a pocházející z původně šesti mečů zvaných „Pekelné nástroje“, ukutých kdysi dávno neznámým kovářem ze stejně neznámých důvodů a účelů. V tomhle případě můžeme sledovat obvyklou paralelu s dalšími autory fantasy literatury, protože Vlkomor má, stejně jako jeho zbylých pět kolegů, silné magické schopnosti v negativním smyslu, takže s dlouhodobým užíváním naprosto ovládne svého majitele a promění jej v nemyslící, vraždící a všechno nenávidící monstrum. Jonathon Kladivo to ostatně pozná na vlastní kůži a nakonec se mu to také stane osudným. Na dokreslenou ještě dodávám, že tři z těchto mečů se měly ztratit již tak dávno, že už si nikdo ani nepamatuje jejich jména, a zbylá trojice (tedy výše zmíněný Vlkomor, Horolam a Ohnivák), se zachovala až do doby války s démony v tajných sklepeních Lesního hradu, kdy byla, i s vědomím jejich negativních vlastností, užita k boji s démonickou přesilou, v kterémžto boji se rovněž ztratila.
Milovníci děl Simona R. Greena by si proto měli v každém případě přijít na své, i když je už teď zřejmé, že „Dolů mezi mrtvé“ určitě nebude patřit mezi autorova stěžejní díla (chvílemi mi připadalo, samozřejmě na základě znalosti jeho skutečných románů a individuálního způsobu psaní, že nevšední příběh čtyř Hraničářů mohl klidně sepsat za jediný víkend, kdy venku hustě pršelo a jinak nebylo co dělat - mimochodem by to byl i ideální časový úsek k přelouskání této knihy). Skrývá však v sobě všechny atributy jeho literárního umění a to by mělo být rozhodující, neboť na trhu zaplaveném nejrozmanitější fantasy nejrozličnějších druhů to znamená neotřesitelnou jistotu a spolehnutí, že se dočteme něčeho kloudného. Osobně to pak navíc považuji za jasné potvrzení osvědčené myšlenky o tom, jak je důležité důvěřovat svému autorovi fantasy.
