Nedá mi to trochu kriticky nahlédnout na sebe sama... Posledního samuraje jsme viděl už třikrát, jsem šťastným majitelem DVD a zároveň zastáncem názoru, že Zimmerovo dílo je ve svém ranku jedno z nejlepších, ne-li nejlepší. Oproti bezprecedentním odvarům, jaké nabídlo Statečné srdce nebo příšerná slátanina Gladiátor totiž přináší na hollywoodské poměry alespoň náznak autentičnosti (i když převážně v choreografii a hereckých výkonech) a po opakovaném shlédnutím musím přiznat, že mě rozehrané drama člověka, který nachází čest tam, kde by jí nejméně hledal, přijde nádherně romantické a jímavé. Ne, Poslední samuraj není žádné zfilmované Bušidó, nicméně základy samurajství líčí s únosným patosem a odpustitelnou přibližností. Když si vezmu, jaké historické skvosty Hollywood za poslední léta vychrchlil, stojí Cruisův kapitán Algren hrdě v šiku těch nejlepších. Nakonec, i ta zjednodušená filozofie je svým způsobem krásná a vyjadřuje úpornou touhu našeho věku po něčem, co jsme dávno ztratili – odvahu a čest válečníků. Kdybych měl Posledního samuraj hodnotit dnes, dal bych mu 9/10. Už jen proto, že dokonale zobrazuje stav jisté části kinematografie (i západní civilizace).