Ačkoli Guillermo Del Toro rozhodně patří mezi pozoruhodné vizuální kouzelníky stříbrného plátna, stále mu na kontě chyběl film, který by jeho jménu vynesl více respektu a lesku... Inu, zdá se, že štěstí, které mu nepřinesl Hollywood, mu nakonec zazvonilo ve španělsko-mexicko-americké koprodukci „Panův labyrint“ (El Laberinto Del Fauno). Film ověnčený třemi Oscary a diváckými i kritickými fanfárami, si do českých kin hledá cestu pohříchu obtížně – k vidění byl pouze na beznadějně vyprodaných projekcích Febio Festu –, což v záplavě zfakanovatělých blábolů působí jako výmluvný důkaz toho, kdo a co hýbe komerčním světem. Nejsou to bohužel rozhodně režisérské vize...
Ty Guillermo Del Toro má, o tom žádná, dal je znát v podle mého mínění vyvedeném komiksáku „Hellboy“ a ještě o chlup více ve velmi povedené duchařině „Devil – princ bez králoství“. K jeho půdorysu se „Panův labyrint“ s odstupem šesti let zčásti vrací a znovu nabízí režisérovu vizi sousedství krutého světa doznívající španělské občanské války (film se odehrává v roce 1944) a nadpřirozeného světa kdesi na periferii lidského vidění. Ovšem přízrak zabitého chlapce střídá Pan a jeho pohádková ekypa a krutého pomocníka Jacinta zvrhlý frankista Vidal. Dětská perspektiva zůstává zachována a ohniskem příběhu se stává dospívající dívka Ofélie, dědička tajemného odkazu říše kdesi za zrcadlem.
Dualita reality a fantazie štěpí Del Torův film do dvou poměrně zřetelně oddělených světů, jejichž hranici smí překročit Ofélie a díky ní i divák. Nicméně s výjimkou závěru se příliš nehraje na burtonovské žonglování se jsoucnem a přeludem a obě říše mají pevné hranice. To se zdá být achillovou patou „Panova labyrintu“, protože oba světy jsou na míle vzdálené a film nenabízí žádný silný příběh, spíše podobenství o fantaskním vidění rozvedené o bezskrupolózní brutalitu skutečného světa. Sekvence s typickou režisérovou imaginací, jež po carollovsku mísí infantilní vizualizaci a hororovou bizarnost, střídají místy až samoúčelně brutální scény týrání a utrpení Oféliiných společníku z reality. Říši zla, kterou kolem sebe vytváří bestie Vidal, kreslí Del Toro bez zábran, nešetří epizodami, detaily a naturalismem, zatímco říše fantazie občas zavane do krutosti okolního světa jako dotek z druhé strany zrcadla – po hříchu jen jako dotek, náznak, ozvěna mýtu...
Navzdory vší snaze se pocit symbiózy a ucelenosti při sledování „Panova labyrintu“ nedostavil, jako bych sledoval působivé (avšak nepříliš dějové) drama z roku 1944, doplněné barvitými, imaginativními, ale trochu trosečnickými obrazy z obskurní dětské knihy s Goyovým rukopisem. Naštěstí právě závěr nabídne působivý scelující moment a vede mezi oběma světy lehkou spojnici, v jejímž světle můžeme „Panův labyrint“ vnímat jako horovou pohádku, nebo jako velmi krutou romanci o jednom dětském životě uvízlém v bažině lidské brutality. Konečně jsem se tak dočkal momentu, kdy Del Torův svět vydechl i nějaký otazník, nejen velmi úhledné a vizuálně propracované věty oznamovací.
Negativního postoje jsem navzdory výše vypsanému dalek... jedná se spíš o dílčí povzdech nad filmem s velkou ambicí, ale trochu řidším scénářem, který myšlenku jemně naskečoval, ale nedovedl do žádné dechberoucí fresky. Jinak se musí na tuhle kruto-pohádku hrnout jen slova chvály... masky jsou úchvatné (jak bývá zvykem, mají i „del torovské“ vizuální rysy), hudba působivá, herecké výkony v čele s mladičkou Ivanou Baquero a démonickým Sergi Lopézem skvělé, postavy jsou napsané plasticky a uvěřitelně... „Panovu labyrintu“ dominuje zvláštní pocit plynulosti, který je docílen „skrytým střihem“, kdy záběry často přecházejí jeden do druhého, mění časoprostorovou perspektivu, aníž by nám to vypravěč zřetelně signalizoval. Zkrátka a dobře se jedná o film, který utkví v paměti svojí atmosférou i technickým provedení, nicméně lehké záchvěvy rozpaků z nedotaženosti alespoň u mne nezaplašil. Což nic nemění na faktu, že si Del Toro vyrývá na pažbu svůj nejlepší tvůrčí počin...
