Začnu trochu netradičně – zvukem. Chápu, že tato švédská banda si vytyčila za cíl znít jako soundtrack k apokalypse a celkově zasadit posluchačovi tvrdý úder, ale produkce jejího čtvrtého alba to s tím tlakem už tak trochu přehnala. Už jsem se docela smířil s faktem, že trendem posledních let (teda už spíše desetiletí) je zvedat hlasitost nahrávek na úkor jejich dynamiky. Nicméně v případě „Ashen“ zní cela tato snaha už tak trochu kontraproduktivně. Zvýraznění „dynamických špiček“ jejich absolutním přebuzením způsobí spíše bolehlav než pocit dobře odvedené práce na poli těžkotonážní moderní metalové muziky.
Přitom HUMANITY'S LAST BREATH na letošním albu vcelku úspěšně rozvíjejí svůj koncept spočívající v nadmíru bězútěšném mixování extrémnějších kovových žánrů jako jsou deathcore, djent anebo death metal. První dvě jmenované škatulky po bouřlivém vývoji a obrovském nárůstu popularity, datovaným někdy mezi první a druhou dekádu 21. století, prošly takovou menší implozí, aby se ukázalo, že ve své čisté a ortodoxní podobě znamenají spíše žánrový apendix než progresivní budoucnost. Jejich šikovné mixování s jinými proudy však pozoruhodným způsobem dokázalo prodloužit životnost těchto trendů.
Švédská kapela je v tomto směru rozhodně příkladem hodným následování. Ačkoliv z mého pohledu letošní album nového příliš mnoho nenabízí, způsob, jakým postupně rozvíjí koncept svého předchůdce rozhodně stojí za pozornost. Posluchačsky stále dosti náročná záležitost – rytmické záchytné body pro takové to domácí podupkávání příliš nečekejte, však dokáže ze svých nepřehledných útrob nejednou vyplivnout i nějaký ten chytlavý motiv či rovnou refrén („Withering“, „Passage“).
Zajímavým nápadem je určitě zapojení folklorního motivu v „Instill“. Krátký prostor ponechán pro ženský sbor zpívající lidovou(?) píseň, brzy vystřídá nekompromisní nástup metalové našinerie, až se skladba postupně rozjede do pro skupinu nadprůměrných otáček. Onen folklorní motiv se však v jejím průběhu neustále navrací a v souhře s typickým dystopickým zvukem dodává celkovému vyznění ještě větší působivosti a naléhavosti.
Čtěte také: HUMANITY'S LAST BREATH - Välde / recenze
Co se Švédům stále daří více než dobře je schopnost navodit velice neutěšenou atmosféru blížícího se konce. V tomto směru velice dobře fungují i nové skladby. Těžkotonážní riffování, rytmická variabilita anebo neuchopitelnost, chcete-li, a samozřejmě všudypřítomná monumentálnost, občas hraničící až s teatrálností. Nunto však říct, že schopnost udržet balanc a nesklouznout k patostu a samoúčelnému vršení riffů si skupina dokáže podržet i na ploše recenzovaného alba.
Na druhou stranu zde letos neregistrujeme žádný velký progres, či překvapivý úkrok stranou. „Ashen“ tak lze charakterizovat především jako zajištění pozic a v dobrém slova smyslu ždímání konceptu vzniklého v nedávné minulosti. K nějaké veliké kritice však není důvod, neboť HUMANITY'S LAST BREATH dokazují, že z tohoto napajedla lze ještě po nějakou dobu stádo dobře vyživovat. Já se k tomuto stádu ještě rád přidám, ovšem příště už nějaké inovace a překvapení budou určitě potřebné.
