Láska z dětství. Seriál Davida Wise mě provázel skoro celou základku. Ve třídě všichni věděli, kdo měl rád jakého želváka, a mně se povedlo mít and postelí obrovské postery všech čtyř želv z prvních komiksů, které u nás vyšly. A to bylo boží. V roce 1990 jsem viděl první hraný film od Steva Barrona. To bylo skvělý! Oni fakt existovali. Nejen jako kreslení, ale živí! A pakl přišla dvojka. A trojka. Ta vlastně tak dobrá nebyla. První vinyl, který jsem si koupil v roce 1992, byly Želvy Ninja. A přiznávám, že to už v té době bylo lehké zklamání. Rosák, Leoš Semelka, Josef Laufer, Jiří Cízler, Michal David a další, zpívající trochu dětinské písničky, které zdaleka nebyly tak cool jako seriál. Ale fanouškem jsem zůstal. I dnes. Želvy Ninja jsou pro mě nostalgií dětství a díky tomu jsem k novému filmu přistupoval s určitou rezervou a opatrností.
Částečně i proto, že už před filmem šly zvěsti o rebootu světa. O nový origin, kde budou všechny věci jinak. Že mistr Tříska nebude japonským bojovníkem Hamato Yoshim, ale zcela jiným charakterem s řekněme více komickým vyzněním, a to je jen začátek. Takže mám odstup, uvědomuji si, že dětství už je nenávratně v hazjlu, ale pojďme do toho.
Kapitola první: příběh. Ten je vlastně jednoduchý, ale skvěle se v něm prosazují motivy jako touha po přijetí nebo propast mezi rodiči a dětmi. Želváci jsou vychováváni ve velkém odstupu před „světem tam nahoře“, ale v patnácti letech samozřejmě touží po tom, aby měli kámoše, chodili do školy jako ostatní nebo si nabalili nějakou holku. Potajmu šmírují svět tam nahoře a touží po tom být „normální“. Tuto touhu po přijetí pak skvěle využívá hlavní zlosyn filmu, kterým není ani Krang ani Trhač, ale z mého pohledu lehce „céčkový“ Superfly. Nicméně, film ho přesvědčivě líčí jako hrozbu a vlastně skvěle vysvětluje jeho motivace. Želvy tak musí zjistit, co vlastně chtějí a hlavně jaká cesta je správná k tomuto cíli. Pro restart série vlastně úplně v pohodě. Celkem chápu, že tvůrci počítají s pokračováním a ty „větší“ enemáky si šetří na příště.
Kapitola druhá: vizuál. Ten je naprosto strhující. Stejně jako u Spidermana skvěle kombinuje několik technik a výsledný mix, plný temných odstínů a výrazně křiklavých neonových barev, tomu sedí. Jedním z tvůrců je Jeff Rowe, který nedávno udělal skvělou „Rodinu na baterky“, kde si také vyzkoušel různé kombinace a z pohledu vizuálu mu Želvy v New Yorku daly obrovské hřiště k tomu, aby se patřičně vyřádil.
Kapitola třetí: herecké výkony. Poprvé jsem měl fakt pocit, že želvákům je těch čtrnáct až patnáct let. Jeden z nich vlastně ještě hlasově nepřemutoval. Ta chemie mezi nimi je hlavně v originálním dabingu parádní. Údajně se dabovalo v jedné místnosti, takže kluci na sebe viděli a mohli na sebe lépe reagovat. Tohle se fakt povedlo na jedničku a ta teenagerská energie z toho fakt čiší všemi směry.
Kapitola čtvrtá: hudba. Očekával jsem trochu novější soundtrack a dostal jsem osmdesátkové a devadesátkové rapové fragmenty, kombinované s dobarvovánkami koketujícími se starým industriálem od Trenta Reznora a Atticuse Rosse. Očekávání naplněno nebylo ve smyslu nějaké čerstvosti materiálu, ale vysmeknout poklonu musím v tom, že hudební složka k tomu skvěle padla a i ona hrála na nostalgickou notu.
A co dál? Je tu pár věcí, co se nepovedlo. Viděl jsem jak českou, tak anglickou verzi, a musím říci, že v té domácí jsem skřípal zubama u některých popkulturních narážek. Film se velmi snaží o to, aby želváci působili mladistvě. Přizpůsobili je současnosti jak to jen šlo, a tak o to hloupěji zní fórky, kdy čeští želváci dělají narážky na televizní pořady, které průměrný dnešní teenager podle mého vůbec nezná.
Hodně se řešilo to, že April O'Neilová není bílá vytáhlá zrzka, ale musím říci, že její charakter, který velmi výrazně posouvá děj a svým způsobem je i hybatelem příběhových oblouků některých postav, mi přišel absolutně v pohodě. Mnohem větší problém jsem měl s Třískou, který je spíše komický takovým příhlouplým způsobem (například trochu trochu šišlá). Hlavně ale není japonským bojovníkem milujícím renesanční umění. Je spíš milujícím starostlivým otcem, který vždy hledal rodinu a s želvami ji našel. Jeho postava je vlastně napsaná dobře, skvěle odráží vztah rodičů a dospívajících dětí v té fázi, kdy se vám začnou vzdalovat, ale změna v jeho charakteru mi přišla nejvýraznější a pro mě nevíce bolestivá.
Takže výsledek? Hravý restart, který konečně přivádí na scénu „teenage mutant ninja turtles“ s důrazem na to teenage. Film představuje i mnoho dalších mutantů, se kterými se zřejmě počítá do dalších pokračování, a které tu hrají druhé housle, ale jako úvodní film, který vám představuje úplně nový želví svět, to funguje velmi dobře. Pro mě nová a současně i nostalgická podívaná. Těším se na věci příští.
