Kronika GLORYHAMMER se ve své čtvrté kapitole vrací do království Fife, aniž by jej kdy nějak zásadně opustila. Už to samo o sobě jistě něco znamená. Jenže co? To není vůbec snadné říct, ale tak jako v případě předcházejících tří studiových kapitol je to jistě neklamným znamením pro všechny ty, jimž produkce ztřeštěného powermetalového tělesa přirostla k srdci (přestože jim stále tam někde vzadu v podvědomí poblikává důrazné varování „TOHLE VÁŽNĚ NENÍ VÁŽNÉ!“), že z pohledu jejich posluchačských nároků na nahrávky téhle praštěné partičky je všechno v naprostém pořádku.
A to přesto, že její řady za okolností, jež už tak veselé asi nebyly, nuceně opustil její původní výstavní klenot, zpěvák Thomas Winkler aka Angus McFife XIII., aby byl nově nahražen Sozosem Michaelem neboli Angusem McFife V. Přes nepřeslechnutelné pěvecké kvality nemá totiž tenhle Kypřan zdaleka tak výrazný a odlišitelný projev jako jeho předchůdce, což v jistém smyslu produkci GLORYHAMMER ubírá na důrazu a celkovém efektu. Naštěstí je to však jen drobný střípeček, co se odlomil z pohádkového zrcadla, jehož se tak kapela i s novým albem může stále směle ptát „Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejneoriginálnější a nejzábavnější zároveň?“ Jistěže vy, chlapci.
Nikdo jiný se totiž tak očividně a úmyslně neštítí zahrát cokoliv, co proti němu může být později použito jako důkaz, a ještě se k tomu hrdě přihlásit, a nikdo jiný tak zároveň jakoby mimochodem nespíchne melodické powermetalové album, jemuž zkrátka široko daleko není rovno. A to počtvrté za sebou, kdy už po debutu „Tales From The Kingdom Of Fife“ (2013) se ozývaly hlasy, pochybující o tom, zda studnice nápadů kapele už brzy nevyschne. Ale ne, GLORYHAMMER se toho nebojí, protože na to prostě mají. Vždyť kdo by se odvážil vykrádat tak okatě, jako když prostě kompletně opráskne již použitou pasáž a frkne jí do nejnovější šlehy (zde úvodní „Holy Flamming Hammer Of Unholy Cosmic Frost“, i když připouštím, že svou roli zde stále hraje koncepce celé té taškařice) anebo závěrečný dvanáctiminutový opus „Maleficus Geminus“ postaví na notoricky známém smetanovském motivu „Kočka leze dírou“, ovšem tak, že funguje naprosto znamenitě?
Příběh alba, zkomplikovaný způsobem, že ani samotný Zargothrax už by si zřejmě nebyl jistý, co je vlastně pravda a co legrace, nám tudíž s sebou přináší čerstvou várku řádně odzemněných metalových kusů, s nimiž není v žádném případě radno laškovat. Příkladmo zmíněný otvírák, tak trochu disco-metalová „Wasteland Warriors Hoots Patrol“, epičnem nasáklé „Sword Lord Of The Goblin Horde“ a „Brothers Of Crail“ („Long ago, we served the king, but now we stand alone, we'll fight to save the land of Crail with blood and steel and bone!“) anebo zhmotnění čisté radosti z melodického metalového hraní „Keeper Of The Celestial Flame Of Abernethy“. To všechno jsou vzácně syté porce ostře metalového bubblegumu, které jednoho nutí znovu a znovu zvedat do výše pověstné Astrální kladivo, o němž si myslel, že už ho znovu neunese.
Věčná škoda, že do téhle společnosti kapela neumístila také výborný singl „Fly Away“, se kterým vloni uváděla nového zpěváka, protože ten by albu nepochybně slušel stejně jako právě zmíněné kusy. I bez něj lze však již teď vidět budoucí odkaz „Return To The Kingdom Of Fife“ jako naprosto jedinečný (podobně jako odkaz všech jeho předchůdců) a není určitě bez zajímavosti, že jeho prostřednictvím také GLORYHAMMER svému odpadlíkovi, známému nyní jako Angus McSix, jednoznačně ukazují, kde nechal nukleární tesař díru.
