Švédská rockově-progresivní pětka A.C.T. si pět let po skvělém posledním studiovém albu „Circus Pandemonium“ (na jehož recenzi zde dosud trestuhodně nedošlo) vydává ve vlastní režii pětiskladbové EP. Pro všechny, kdo čekali regulérní řadovku s pořádnou stopáží, je pouhých 23 minut možným důvodem k slzičkám, na druhou stranu, lepší něco, než nic. I když v případě „Rebirth“ si tím nejsem tak úplně jist.
Pokud mají totiž obsažené skladby ukázat znovuzrozený A.C.T., pak se skandinávský Fénix hrabe z již notně prohrabaného popela, když hudebně zůstává vše při starém, až by se chtělo dodat bohužel, neboť alespoň malé oživení by EP prospělo jako sůl. Takhle dostáváme jen to nejtradičnější, co si pod hudebním výrazivem A.C.T. lze představit. Je to AOR, je to pop i rock, místy progové čarování, dost často přeslazené až hanba. A stále od té nejveselejší party pod sluncem. Neříkám, že to co dříve zabíralo na „Rebirth“ přestalo fungovat, jen jsme to všechno již mnohokráte od souboru slyšeli a v nápaditějším podání.
Klipovka „The Ruler Of The World“ tak obsahuje vše, pro co můžete mít A.C.T. v oblibě. Vícehlasy, které se nespokojí jen s refrénovým příštipkařením, zlomy do klavírních chvilek a nakonec i pěkné dramatické sólo, kde přichází ke slovu prog. Proč tedy ta nespokojenost? Následuje totiž „Running Out Of The Luck“ s pokřiveným riffem, který zlomí klavírní popové sloky a člověk si pořád není jistý, jestli neposlouchá nějakou další píseň třeba z „Last Epic“. V „Digital Affair“ dojde na „digitální“ hlas, který jakoby naznačoval pokus o něco trochu jiného, ovšem nejpozději v arpeggiatorem hnaném refrénu je znovu vymalováno. Zvláště když pokračuje „spartakiádní“ úvod „Meet The Past“ s opět typickou klavírní slokou a reggae vsuvkou. Závěrečná „A Broken Trust“ pak navnadí přece jen šťavnatějším rockovým ajfrem i zbylým průběhem, který alespoň trochu napravuje dosavadní pocit obehranosti, je toho ale bohužel málo. Většinu postupů a harmonií od kapely prostě znáte a pokud budete v písních domýšlet pokračování, zřejmě se málokdy zmýlíte. Krátký a poměrně rozpačitý poslech.
Podobné pocity ohledně A.C.T. jsem však jž měl v roce 2006, kdy světlo světa spatřilo album „Silence“, které už zkrátka nemělo sílu svých předchůdců (a tahle skutečnost se navíc v průběhu let ukázala ještě zřetelněji). Jenže pak, po osmileté pauze, vyšel „Circus Pandemonium“, který celou diskografii Švédů opanoval a s naprostou samozřejmostí se usadil na jejím vrcholu. Takže si podobné soudy protentokrát odpustím a budu doufat, že „Rebirth“ je jen další volnější nádech před něčím větším a zajímavějším.
Hodnocení si u EP alibisticky odpustím.
