Napěchovat životní příběh QUEEN do jednoho filmu je nadlidský úkol. Zvláště pro fanoušky, kteří o QUEEN vědí první poslední. Vždyť QUEEN – to je nejsilnější příběh rockového světa. To, že na ČSFD film Bohemian Rhapsody atakoval pozici druhého nejlepšího filmu téměř hned po uvedení, mi přijde trochu přehnané, ale vlastně to chápu. Podívaná je to strhující. 

Víte, mám takový zlozvyk. Do kina si vždycky propašuju zázvorové pivo. Tento zvyk pěstuju už drahně let. Nechci vodu, colu nebo cokoliv jiného, chci zázvorové pivo, které tam nemají. Většinou za film padnou dvě plechovky. Při Bohemian Rhapsody jsem zjistil, že na konci filmu mám plechovku plnou. Úplně jsem na ni zapomněl. To se mi zatím nikdy nestalo. Druhým poznatkem bylo ticho, snad krom několika míst, kdy se lidi smáli. V sále bylo, podobně jako při filmu TICHÉ MÍSTO. A do třetice to bylo složení publika. Nevybavuji si z posledních deseti let film, kde by bylo tolik lidí starších, než jsem já.

V první řadě se sluší říci, že nejde zas tak moc o skupinu QUEEN. Fokus je jednoznačně hozen na Mercuryho, ostatní hráči jsou v pozadí. Ačkoliv se snaží být v některých ohledech naprosto přesný v tom, jak probíhal ten či onen koncert, tak je tu několik zásadních chvil, které se musely udát zcela jinak/jindy, pokud o historii kapely něco víte. Ať už to je vznik hitu „We Will Rock you“ nebo situace těsně před velkým koncertem Live Aid.

Zajímaná je i historie filmu a celkem by mě zajímal i dokument o tom, jak vznikal. Původně měl hlavní roli zastávat Sacha Baron Cohen, ten se ale s kapelou rozcházel v tom, jak by měl film působit. Chtěl se mnohem více zaměřit na odvrácenou stránku hlavní postavy a údajně i na poslední fázi QUEEN, kdy Mercury umírá. Ta ve filmu vůbec není. Není tam toho ale víc. Mnohé věci jsou jen lehce naznačeny, aby film mohl být přístupný. Příběh začíná až ve chvíli, kdy se kapela potkává. Není tu nic z mládí, není tu nic z toho, kde se Mercury vzal, protože do kapely vlastně nastupuje už jako hotová osobnost – byť balancující na hraně skálopevné jistoty křehké nejistoty. V tomto ohledu doufám ve zlé dvojče tohoto Bohemian Rhapsody, které se zaměří na to, co bylo dějově „před“, co bylo „po“ a kde nebudeme na Mecuryho koukat s nasazenými růžovými brýlemi.

Hlavní roli nakonec získal Rami Malek a je to volba v mnohém skvělá a v mnohém podivná. Ta podoba se nezapře. Šíleně mi ale vadily jeho vykulené vodnaté oči, při kterých se mi vždy vybavil Glum nebo ryba. Snaží se ale velmi. Některé živáky jsou téměř k nerozeznání s dokumentem. A to včetně zpěvu. Hlas je namixován z Maleka, speciálního hlasového dvojníka a Mercuryho samotného, ale je těžce rozeznatelné, kdy zpívá kdo.

V první polovině filmu máte pocit, že to celé klouže jen po povrchu a až před koncem se dostaví nějaké hloubky. Celá konstrukce je vlastně tak očekávatelná, jak jen mohla být. Máme tu kapelu, sledujeme její vzestup, pak problémy a finální triumf na koncertu Live Aid. Film se možná chytře vyhnul smrti Mercuryho, protože si dokážu představit, jak všechny ty šedesátky, co byly před čtyřiceti lety zamilované do hošana z knírem, vyplaví celé multikino slzami. Stejně tak se vyhýbá sexualitě, kterou Freddie řešil až v kapele, protože na počátku je silně akcentován jeho vztah k jedné konkrétní ženě.

Bohemian Rhapsody je feel good movie, které hodně ovlivňovali žijící členové kapely. Je strhující, ale není nijak zvlášť dramatický. V ničem nepřekvapí, neřekne nic nového – snad jen Freddyho heterosexuální vztah bude pro mnohé něčím novým. Z příběhu této kapely šlo vyždímat mnohem více. Jakmile se narazí na nějaké temné místo, film ukáže, že o něm ví, ale že ho vlastně nechce ukázat v plné nahotě. Současně je to ale řemeslně tak vypiplané, jako málokterý podobný životopis.