Ve strhujícím tenisovém dramatu Borg/McEnroe zkoumá dánský režisér Janus Metz dvojici lidí, kteří se různě vypořádávají s vnitřním napětím. Jejich vzájemný zápas ve finále Wimbledonu v roce 1980 se zapsal zlatým písmem do dějin. Strojově přesný a navenek zcela chladný Švéd Björn Borg, čtyřnásobný držitel wimbledonského titulu, versus nastupující americká star John McEnroe.
Nebyl to jen duel dvou rozdílných tenisových stylů, profesorské hry od základní čáry versus agresivní síťové ofenzivy. Byl to i souboj dvou zcela odlišných přístupů k tenisu. Na jedné straně až nelidský klid, vynulované emoce, na straně druhé zarputilost a slavné erupce vzteku, které si vyžírali protihráči, rozhodčí, diváci i holubi na střeše. Přesto Borg/McEnroe naznačuje, že pod různými maskami dřímal velmi podobný naturel.
Janus Metz dosud proslul především jako dokumentarista. Jeho debut Armadillo byl trpělivou, dynamicky nastříhanou a vtahující sondou do života dánské jednotky v afghánské provincii Helmand. V debutu hrané se Metz popasoval s konvenční dramatickou žánrovkou o střetu protikladů, kterou k formální čistotě i divácké atraktivitě vybrousil Ron Howard – především ve znamenitém duelu „Frost/Nixon“, ale i v divácky vděčnějších „Rivalech“.
Best enemies
Právě jeho „nejlepší nepřátelé“ James Hunt a Niki Lauda v mnohém evokují Metzovu hrdinskou dvojku. Dán ovšem amerického rutinéra v mnohém překonává. Jeho režie není o nic méně zručná než v případě „Rivalů“, chytře kombinuje syrové záběry z ruky, esteticky vybrané montáže, vertikální záběry z kurtu i stylizované obrazy, které popisují vnitřní rozpoložení postav. Metz je metodičtější, trpělivější v práci s hrdiny, jeho psychologický přístup je bližší skandinávské kinematografii než té americké. Nebere je tolik jako plakátové ikony, ale skutečně se snaží proniknout pod jejich výrazný zevnějšek. Pod anticky dokonalým povrchem Borga nachází vztek a úzkost, pod McEnroeovou maskou super-spratka zase nejistotu dítěte, které se muselo vypořádávat s tvrdými nároky a citovým chladem rodičů.
Švéd se svými železnými rutinami a fixací na detail z filmu vychází vlastně jako lehčí „asperger“, člověk tak posedlý dokonalostí, že každý malý ústupek z ní rovná se zhroucení bezvadné konstrukce vítěze. Málo známý herec Sverrir Gudnason předvádí jeden z nejpozoruhodnějších výkonů posledních měsíců; striktně zatažený do sebe, odtažitý, odměřený, přesto nezaměnitelně zranitelný a překypující vnitřní energií. Tohle spojení charismatické intenzity Christiana Balea s dokonalým plážovým zevnějškem Chrise Hemsworthe vnáší do filmu velmi netradiční osten, který portrét Borga vymaňuje z plochého zbožštění.
Go fuck yourself
A proti pečlivě zkrocenému neklidu stojí lidská sopka, muž, který se nejvíc soustředí, když se nesoustředí. Shia LaBeouf, sám pověstný spratek a enfant terrible, se nadechl k jednomu z nejdisciplinovanějších výkonů kariéry. Jeho mcenroeovská kreace je plná pochopení pro muže, z něhož se částečně dobrovolně a částečně mimoděk stával největší tenisový záporák. LaBeoufův výkon mohl být excentrickou exhibicí, ale namísto ní film nabízí velmi vnímavý portrét problémového génia s raketou, který je agresivní stejnou měrou proto, že chce zastrašit soupeře, i proto, že chce potlačit vnitřní rozeklanost.
Scenárista Ronnie Sandahl dává příběhu zajímavou strukturu. Hlavní linii zápletky tvoří několik dní, které předchází Wimbledonu a samozřejmě samotný turnaj, na němž se Borg trápil a McEnroe suverénně likvidoval soupeře. Vyprávění se ale asociativně vrací do dětství obou postav, zobrazuje jejich zcela jinak ustrojená mladší já, která zápolí s nepochopením i touhou po přijetí. Volí k tomu čistě všední situace, které dovedou zkratkou napovědět víc než košaté popisné vyprávění (mistrovská scéna s násobením v rodině McEnroeových, či Borgův kolaps při natáčení s argentinskou televizí).
Ambiciózní nelineární struktura místy trochu mate skoky v čase a prostoru a samotný turnaj by si zasloužil přehlednější prokreslení. Ale účel plní dokonale – nabízí totiž skvělý klíč k pochopení rivality obou postav i toho, proč se z nich posléze stali dobří přátelé. Větší prostor je samozřejmě vyhrazený Borgovi. Je to konec konců on, kdo je pod nelidským tlakem.
Na ledovém ostří
Má čtyři trofeje, ale dobře ví, že když nezíská rekordní pátou, budou všichni mluvit jen o tom. Film se pozorně věnuje nevšednímu poutu mezi Borgem a jeho snoubenkou Marianou Simonescu i jeho trenérem a mentorem Lennartem Bergelinem. Společným motivem tu je jistá forma zlaté klece i neviditelné hrany, na níž Borg balancuje jako ve scéně, kde klikuje na zábradlí svého monackého apartmá.
Těžkou pozici vedlejší postavy zvládá LaBoeuf naprosto suverénně. Jeho McEnroe je tak energický i vrstevnatý, že nakonec je to on, kdo si po strhujícím finále urve nejemotivnější moment, když se z nenáviděného amerického spratka stane uznávaným hrdinou All England Clubu. Na konci filmu všechno pomyslně zaklapne. Divák se tak dokáže vcítit i do toho, proč rok po vyhroceném finále Švéd ukončil kariéru v pouhých dvaceti šesti letech. Borg/McEnroe tak nefunguje jenom jako napínavé sportovní drama, ale i jako metodická charakterová studie, óda na tenis jako psychologickou partii i strhující rozbor o vyrovnávání se s vnitřní tenzí.
Ano, tohle utkání má i svoje průměrné výměny. Production values jsou citelně omezené. All England Club tak nahrazuje digitálně upravená Štvanice, trávník je očividně umělý podobně jako party paruka Jimmyho Connorse, herci si s raketami příliš nerozumí a tenisové výměny jsou tak trochu jako oddalované vyvrcholení, které nikdy nenastane. Tvůrci museli použít dvojníky a digitální montáž obličeje, aby do nich vnesli potřebnou energii. Hlavním hrdinou in-game scén jsou však stejně chytrý střih, variabilní kamera a intenzivní hudba.
Borg/McEnroe je film, který co do okázalosti nemůže soupeřit s Hollywoodem, přesto nabízí víc než většina zámořské konkurence. Na lákavém pozlátku totiž jeho pohled jen začíná. Oči se ve skutečnosti upírají pod něj a vidí věci, jejichž platnost dalece přesahuje profesorsky střižený pažit Wimbledonu. Slavný Agassiho výrok o tenisu coby miniatuře života dostal v Metzově filmu skromnou, leč strhující podobu.
