Na politice amerického vydavatelství Temporary Residence Limited se mi líbí, že i navzdory stagnaci jistých žánrů neváhá tahat nové a nové želízka z ohně. Tohle sice zas tak úplně neplatí o sanfranciských THE DRIFT, jímž už u tohoto labelu pár desek vyšlo, ale přesto je jeho důvěra ve své svěřence příkladná. Trojice z města na západním pobřeží Spojených států se prezentuje ryzí instrumentální muzikou a dříve, než briskně a s otráveným výrazem ve tváři zanecháte čtení dalších řádku, zkuste těmto chlapíkům dát alespoň malou šanci.

Jejich hudba totiž rozhodně nespadá do kategorie laciného ždímání emocí a podbízivého pidlikání. Spíše naopak dokáže znít místy až odtažitě a neosobně a přitom si stále podržet určitou hladinu napětí a neklidného očekávání. To platí hlavně pro zahloubaný úvod nahrávky, který ještě plně odkazuje k nedávné minulosti skupiny. Snad jen s dovětkem, že oproti předchozímu albu „Memory Drawings“ z roku 2008 tentokráte chybí dechové nástroje (především trumpeta), což jakoby THE DRIFT přesunulo ze zakouřených barů na širé pláně.

To sice neznamená, že by byla předchozí tvorba uvězněna v určitých mantinelech, to spíše ta letošní do sebe absorbuje ještě širší spektrum různých vlivů. Poklidné basové brnkání v úvodní „Dark Passage“ je tmelícím prvkem takřka neměnného rytmu, do jehož idylicky nenápadného života postupně vnikají různé kytarové kejkle, jež prozrazují výraznou koketerii s post-rockem v té podobě, v jaké jej známe několik posledních let.

Úvod sice nadějný, přesto nutící k prozíravé opatrnosti. S tou to však naštěstí není nutné přehánět. Američané se sice rádi nechali inspirovat lákavým rejstříkem emocionálních kytarových motivů, ale minimálně jednou nohou stále zůstávají na svém. Takže i když je tentokráte nacházíme uprostřed rozkvetlé louky, místo zasněného rozjímání mezi květy si okamžitě i zde zapalují ten svůj frajerský doutníček.

Basové linky jsou nesmlouvavým rytmickým diktátorem i v dalších kompozicích, které v některých případech netají ani tanečné choutky (přímočará „Horizon“), čímž THE DRIFT tak trochu připomenou své výborné stájové kolegy z MASERATI. Ačkoliv z „Blue Hour“ číší především radost z hraní, než zarputilé muzicírování na úkor všech ostatních aspektů, není zde nouze ani o epičtější skladby. Taková „This Skull Hand Smiles / May You Fare Well“ kromě „post-rockového“ pojmenování nabízí i dvanáctiminutovou demonstraci všeho, co si pod tímto žánrem skupina představuje. Přestože v jejím závěru není nouze o zajímavé momenty, dala by se hlavně její první půle vezoucí na vlně „zasněného“ bloumání označit za slabší část alba. To samé v podstatě platí i pro závěrečnou „Fountain“. Dá se říct, že jako celek ani jeden z těchto gigantických hudebních celků nepropadá, nicméně silné stránky Američanů bych já osobně hledal někde jinde.

Například ve výborné country variaci „Hello From Everywhere“ s teskným zvukem foukací harmoniky, dodávající této skladbě až osudově bilanční ráz anebo také v neklidné „Continuum“, jež se asi nejvíce navrací do prostředí potemnělých nočních podniků, ve kterých ve 3 hodiny ráno nad sedmou skleničkou whisky rozjímáte o vašem životě, který se neubírá zrovna naplánovaným směrem.

„Blue Hour“ je rozhodně zážitkem, který stojí za vyzkoušení. Slabším momentům se sice album vyhnout nedokázalo, ale zkušená a zručná patina, jež jej zdobí je zárukou posluchačsky zainteresovaného poslechu a uvěřitelného rejstříku emocí. Příjemná nahrávka.