MANOWAR, DOGA, SCIENCE FICTION - Plzeň, Výstaviště - 2. června 2002

MANOWAR, DOGA, SCIENCE FICTION - Plzeň, Výstaviště - 2. června 2002

Počátkem léta vyrazili američtí “králové Heavy Metalu“ Manowar na turné, na kterém prezentují své nové album Warriors of the world. Zavítali i do našich končin a sehráli zde dva koncerty, 1. června ve Zlíně a 2. června v Plzni. Toto je reportáž z plzeňského koncertu.

Už od třetí hodiny odpolední se začali na plzeňském Výstavišti scházet fanoušci této Heavy Metalové legendy. Poslední koncert měli v Čechách před pěti lety, tak již byla jistá netrpělivost v tvářich vidět. A ještě k tomu bylo toho odpoledne opravdu děsný vedro. Pódium bylo docela malý, snad menší než bývá v hale a bohužel nebylo ani příliš vysoký (což nám v prvních řadách zas tak nevadilo).

Před samotnými Manowar hráli dvě předkapely, Science Fiction a Doga. Z první kapely jsme však vinou zvukařů moc neměli. Vůbec totiž nebyl slyšet zpěv. Po pár skladbách se to sice vylepšilo, ale stále to nebylo to pravé. Dost nás to rozladilo, protože jinak hráli dobře.

Před další kapelou začalo přeci jenom publikum trochu oživovat, především pak moravští “metaláci“, značně posíleni plzeňským pivem, kteří se o patřičný pohyb v kotli starali až do konce.

Jako druhá předkapela hrála Doga, ta již měla ozvučení naštěstí přeci jenom lepší. Jak už je jeho dobrým zvykem, naběhl zpěvák a kytarista Roman "Izzi" Izaiáš ( bradavky samozdřejmě přelepený izolačkou) na pódium a zařval : „Nazdar Satani !“ . Následovalo asi 45 minut ostrého Rock´n rollu. Takovéto rozproudění bylo přeci jenom potřeba, po zvukovém fiasku předchozí party. Ve svém tempu Doga nepolevila ani na chvíli. Jako poslední píseň zařadili jejich velký hit Nejsi nevinná. Při této skladbě se jim podařilo rozezpívat velkou část publika a nad plzeňským výstavištěm tak zněl mnohohlasně ten známý refrén: „Nejsi nevinná, jsi holka laciná....“

Následovala víc jak hodinová pauza, než se upravilo pódium pro hlavní hřeb večera a slunce konečně zapadlo za obzor. Slabší postavy dobrovolně opouštěly tlačenici v prvních řadách. Už během pauzy si celé publikum začal natáčet kameraman, aby tak zvěčnil všechny ty “válečníky světa“ pro (zcela jistě) připravovaný živák.

O desáté hodině se konečně pódium ponořilo jen do slabého rudého světla, z reproduktorů zaznívala tlumená, pomalá předehra, byla sundána plachta doposud kryjící mohutnou bicí soupravu Scotta Columbuse a nakonec se pódium ponořilo do hustého oblaku dýmu. Manowar nastoupili. Dosud chaotický pohyb publika se stal zcela jednotný v rychlém rytmu písně Manowar. Bylo citelně poznat, že tentokrát se ozvučení ujali profíci. Heavy metal se mohl rozeznít naplno. Bez jakékoliv přestávky spustili daší klasiku, Blood of my enemies. Poté Eric Adams pozdravil fanoušky “pravého Heavy Metalu“, kteří s ním v následující skladbě, Kill with power, společně, naplno řvali „Die, die...“. Při Heart of Steel jsme si mohli konečně trochu oddechnout. Klávesový začátek tentokrát Joey DeMaio vybrnkal celý na svou osmistrunku a občas upřel svůj sokolí pohled na publikum, aby obhlédl místní slečny. Jak už je zvykem na koncertech Manowar, opět byly z publika vytaženy fanynky a odvedeny do zákulisí. Osobně si myslim, že je to z jejich strany jen póza, i když vedle stojícího mladíka, kterému právě jeho přítelkyně takto zmizela, jsem utvrzoval v něčem jiném :-)) Karl Logan se předvedl se svým bravurním kytarovým sólem (My spirit lives on), občas si řikám, že by mu Joey měl přeci jenom dávat na deskách víc prostoru. Poté se reflektor upřel na bicí a Scott začal bubnovat pomalý rytmus, ve kterém jsme hned poznali geniální skladbu Warriors of the world united z jejich nového alba. Atmosféra koncertu byla fakt vynikající, ten refrén tam zpívali úplně všichni.

Z nového alba později ještě zazněla “vypalovačka“ House of death, ze starších věcí : Sign of the hammer, Fighting the world, Kings of Metal, Power, na jejichž pořadí si fakt už nevzpomenu. Joey si samozdřejmě zahrál své basové sólo Sting of the bumblebee. V jedné pauze mezi skladbama vyšel na pódium s plechovkou Plzeňského Prazdroje a pochvaloval si, jak je tohle pivo dobrý oproti americkému, které připomíná chcanky (kluk je to skutečně bystrej - pozn. Marigold) Z papíru, který měl v ruce, nám přečetl pár slov česky a ještě jednou pochválil místní pivo a holky (ještě aby ne :-) ). Jako předposlední skladba zazněla jejich asi největší klasika Hail and kill. Při této skladbě byla odezva publika ještě intenzivnější než při Warriors of the world united.

Koncert těchto svalovců je opravdovým zážitkem. Když dohrávali Hail and kill, Joey postupně vytrhal všechny struny na své osmistrunné base (a že to byl kravál). Erik Adams v kratším proslovu slíbil, že se ještě vrátí (doufám dřív než za pět let) a spustili jejich poslední klasiku : Born of black wind, fire and steel. Je až s podivem, že i poslední vyřvávací sloku Erik dokáže s naprostou jistotou vyzpívat, klobouk dolů. Tím koncert skončil, žádné přídavky nebyly. Největším zklamáním kocertu bylo právě to, že trval jen hodinu (ve Zlíně prý jen 50 minut). Když si vzpomenu na pražský koncert před pěti lety, takřka dvou a půl hodinový.... Jinak to byl ale zážitek, na který budu hodně dlouho vzpomínat, holt přeci jenom něco na tom jejich mottu bude : Other bands play, Manowar kills!

 2

Manatar

Další informace

Jiné pohledy

Marná sláva, když klišé, tak prvotřídní. A když prvotřídní, jak ho předvedla čtveřice heavy metalových válečníků zpoza oceánu ten večer, tak se zkusme bavit o umění jako takovém a zapomeňme na to ošklivé slovo. Jak jinak si totiž můžu vysvětlit ty tisíce metalu chtivých nadšenců, jež se v neděli 2. června 2002 ještě v 18.00 hod. mačkaly za ohradou, oddělující je od areálu plzeňského Výstaviště (ačkoliv začátek koncertu byl stanoven už na 17.00 hod.) a byly ochotny nevnímat absolutní selhání pořadatelské služby, která tenhle nadržený dav, zmučený vedrem, nedostatkem čehokoliv k pití a neuvěřitelně nastavovanými minutami čekání, dovnitř pustila jedinou a ještě velmi úzkou průrvou, šířky zhruba dvou metrů, a pak mohla být ráda, že z téhle soutěsky smrti (snad) vyvázli všichni bez úhony na zdraví, navíc nehledě k tomu, že by nebylo nic divného na tom, kdyby nějaký filuta prošel bez lístku. Řešení je prosté a všeříkající – zkrátka přijeli MANOWAR, králové metalu, a oslavy mohly propuknout naplno. Rázem nikomu nevadily potoky krve nepřátel, jiskřící ocel a spousta frází o svobodě a bratrství, ačkoliv jinak by to asi bylo oním pověstným jablkem sváru, ba naopak, s úderem úvodní „Manowar“ (zhruba ve 21.45 hod., protože se samozřejmě čekalo na tmu), se zvedl opravdový les hrozících pravic a levic a poprvé a rozhodně ne naposledy se ozval tisícihlasý sbor, o kterém si mnohé kapely asi mohou nechat jen zdát.

A tak začala show, chudá, co se světlených efektů týče, ale nadočekávání bohatá co se týče všeho ostatního. Urostlí a svalnatí američtí barbaři (tedy krom kytaristy Karla Logana, jenž nejspíše neměl posilovnu ve smlouvě), navlečeni do stoprocentně kožených a tradičních poloobleků, ctící tak samozřejmě svoji pověst, bez skrupulí a poměrně hlasitě udeřili do strun, rozjelo se opravdové pódiové peklo, a už tak velmi pěkně rozpumpovaný dav mohl začít vstřebávat jeden metalový hymnus za druhým. Po krátkém vydechnutí a ´bratrském´ pozdravu následovaly heroické „Blood of my Enemies“ a „Kill with Power“ a první (z pohříchu pouhých dvou) zástupce novinkové desky, totiž téměř titulní „Warriors of the World United“, která i v živém provedení bezpečně a jednoznačně deklarovala velikost MANOWAR, jenž jsou i po desítkách let v jednom a tomtéž ´oboru´ schopni složit a otextovat skladbu, která, přestože postup k jejímu získání je už tisíckrát omletý, se znovu stává klasickou metalovou hymnou. Inu, komu je shůry dáno, nemusí už nikde nakupovat.

Neodmyslitelný prostor pak dostalo sólové preludování Loganovy kytary, které přes skvostný baladicko-epický moment „Heart of Steel“ vyvrcholilo, jak poznamenal zpěvák Eric Adams, tím, že nám Joey DeMaio ukázal, jak se hraje na baskytaru, a samozřejmě se to neobešlo bez citací klasického „Letu čmeláka“, při němž asistoval, aby byl výčet protagonistů úplný, i bicmistr Scott Columbus. To už bylo publikum v jednom ohni, ale nebyl čas na vydechnutí, vždyť set tří klasických titulních kousků „Fighting the World“, „Kings of Metal“ (wooowww, „… other bands play, Manowar kill!“) a „Sign of the Hammer“ by to ani nedovolil, tím spíš, že vzápětí se přiřítila ultra rychlá „Power“, kteroužto pánové rozjeli tak, že na jejím konci ani nezastavovali a plynule přešli do (stejně rychlé) druhé novinky „House of Death“. A šílenství vrcholilo, zvláště když Eric v atmosféře nastolené procítěným protahováním jednoduchého refrénu „Die!“ v minulé písni začal skandovaně zpívat další refrén „Hail and Kill“ z hádejte které písně.

Pak se kapela rozloučila a v nastalé temnotě a nezvyklém tichu se velmi hlasitě čekalo na přídavek. Nejprve se v záři bodového reflektoru objevil Joey DeMaio, vyznal se (překvapivě) z lásky k českému pivu, fanouškům a hlavně fanynkám, a kompletní čtveřice nato ještě vystřihla „Black Wind, Fire and Steel“. V obrovském výbuchu hudby, rámujícím vyvrcholení skladby a i celého koncertního setu nakonec obrovitý baskytarista provedl totální destrukci všech svých strun, Scott Columbus rozhodil paličky a najednou tu nebyl nikdo z té magické čtveřice, i když tomu drtivá většina upoceného davu pod pódiem ještě hodně dlouho nechtěla věřit, což posléze bohužel někteří doložili i mnoha umělohmotnými lahvemi, přistávajícími na pódiu, dosud plném americké nástrojovky. Tak už to zkrátka někdy dopadá, když naházíte perly sviním. Ale nešť. Byl to krásný večer, který nemohl zkazit ani vysloveně nelidsky utopený a zpackaný zvuk stále více se tužících tuzemských Science Fiction, jež v rozletu zřejmě trochu přibržďuje absence podmanivých kláves, ani na pravé a poctivé umění povyšovaný bigbít rovněž tuzemské Dogy, a tím spíš pak chování těch několika, co, jakseříká, ´nepochopili´. Byl to večer, na který se nezapomíná, večer hrdinů a večer bojovníků. Bojovníků z celého světa. A smějte se, vy, kdož jste neuvěřili. Oni nezahynou. ... [13. září 2003]