NIGHTWISH - Once

NIGHTWISH - Once

NIGHTWISH - Once

NIGHTWISH - Once

Občas mě už docela unavuje ten věčný kolotoč těsně před vydáním alba nějakého světoznámého hudebního tělesa, které je podle vydávající firmy (a bohužel i prodejních čísel) zrovna v kurzu. Tím ceněným vývozním artiklem jsou tentokrát finští holobrádci NIGHTWISH. Uběhlo jen trochu času od doby, co se na trhu objevil pilotní singl „Nemo“ propagující nové album „Once“ a už jsou média plná zaručených informací o tom, kterak je novinka extrémně metalová, extrémně orchestrální, extrémně melodická, extrémně epická i extrémně extrémní. Dočkáme se prý jedinečného „masterpiece“ (nebyla minulá deska náhodou taky „masterpiece“? ) a spousty jiných překvapení. Jinými slovy - tradiční plky. Jen jediná věc je na album „Once“ opravdu překvapivá. A sice to, že vše co se o něm povídá je pravda. 

A co že to stojí za tak zářivým úspěchem nového materiálu? Řekl bych, že to bude postavička jistého Marco Hietala, jehož kapela přibrala do svých řad těsně před nahráváním předchozí desky „Century Child“. Metalový tatík se stačil v kapele již dostatečně aklimatizovat a vytvořit tak vitálně rockový protipól k rozmazleným finským teens. Osobně si myslím, že to byl právě on, kdo rozčísl naondulované účesy dosavadních členů kapely enormně tvrdými riffy a zadržel neodvratný pád nadějné kapely do popového mainstreamu. A k čemu je takový Hietala dobrý? Kromě toho, že vlastní baskytaru a umí na ni dokonce i hrát, disponuje i fotogenicky přitažlivými fousky svázanými do culíků, čímž pozvedá vizuální prezentaci kapely o nějaký ten rok výše. Tímto důležitým faktorem se NIGHTWISH konečně dokázali poměrně elegantně vymanit ze škatulky  „kinder“ metalu. Výčet Marcových předností tím ovšem zdaleka nekončí. Umí totiž i docela obstojně zpívat, což se na novince poměrně i využívá. Jeho zabarvení hlasu je zvláštní a jaksi brutálně jemné zároveň. Toho se dá zdatně využít zejména v kratších nářezových skladbách typu „Planet Hell“, kde tvoří hlavní zpěvačce Tarje skvělý protipól.

To si ovšem nemohl nechat líbit úhlavní teenager a mozek kapely. Nezpěvavý, nebasující, klávesák Tuomas, který skutečnost Marcovy morální převahy kontroval mnohými politickými vlivy, pomocí nichž se chce s úpornou snahou vymanit zpoza Hietalova stínu. Povedlo se mu kupříkladu přemluvit jistého Pipa Williamse, aranžéra, který v minulosti  (hodně dlouho v minulosti - v 60. a 70. letech) spolupracoval například se skupinami STATUS QUO nebo URIAH HEEP, aby vytvořil pro novinku NIGHTWISH orchestrální party. A tak se posléze i stalo. Orchestr byl nahrán v Londýně ve studiu Phoenix pomocí filharmonického tělesa, jenž před časem využil Howard Shore pro hudbu k filmové trilogii Pán Prstenů. Korunku všemu pak nasadil naverbováním jakéhosi indiánského umělce říkající si stylově John Two-Hawks (fakt si nedělám srandu) a jeho realizaci ve skladbě „Creek Mary"s Blood“. Inu, zvláštní způsob motivace.

Důležité ovšem je, že jak orchestr, tak indián odvedli skvělou práci. Orchestr dokonce možná ještě skvělejší. Hraje totiž na rozdíl od indiána skoro všude. Už otvírák „Dark Chest Of Wonders“ bych si bez něj dokázal sotva představit. Skladba je sice pro NIGHTWISH typická, řekněme tak zhruba model období „Oceanborn“, nicméně klasické nástroje dělají svoje. Stejně tak jako produkce. Je nad slunce jasné, že sebelepší kytarista, byť se špičkovým vybavením, nestačí filharmonii hrající na plné koule. Zde byla v podstatě jen jediná možnost, takže se udělal radikální řez a strunné nástroje se nazvučily způsobem… naprosto fantastickým. Za takový zvuk by se nemusela stydět žádná z thrashových kapel co jich na světě je! A když do toho všeho zapěje vždy výborná Tarja, je vymalováno. Jenže překvapení neberou konce. Následující „Wish I Had An Angel“ totiž naprosto otevřeně koketuje s něčím, co rytmicky připomíná techno a kytarově německé RAMMSTEIN. Příjemné zpestření. Singlovka „Nemo“ je dle mého názoru paradoxně nejhorší skladba na albu. Nese se ve středním tempu a až moc připomíná to čím NIGHTWISH byli v před Hietalovském období. To mi totiž zrovna moc nesedí. Divokost a živelnost se ztrácí v nedohlednu. Zůstává jen zvuk a kýčovitá pompa, která skladbu nezachrání. Naštěstí je tu tutovka „Planet Hell“, která z albového průměru rozhodně vyčnívá. Opravdu skvělá skladba po které přichází opět zvolnění v podobě zmiňované „Creek Mary"s Blood“. Jedná se o skoro epickou, téměř desetiminutovou záležitost s indiánem v teamu. Leč nebýt zvolňujících intermezz, byl by nebohý rudoch zcela rozválcován Tarjou s orchestrem v zádech. I mocná elektrická kytara se sotva ubrání skalpování. Natož pak osamocený rudokožec s píšťalou a balalajkou v podpaží. Kýčovitá pompa? Možná u „Nema“, ale pro tuto skladbu to teda naštěstí zdaleka neplatí.

Trochu orientální, trochu orchestrální a trochu normální je skladba „Siren“, po níž však Hietala zavelí zahodit medvídky a lízátka, protože jediná přípustná potrava pro metalistu je maso. A tím je poněkud méně skladba „Dead Gardens“ a poněkud více - navzdory názvu - skladba „Romanticide“, kde už se jedná téměř o regulérní thrash podle školy z 80.let. Nebýt Tarji, tak nevím nevím. Leč měkoňské duo Tuomas/Tarja se ne a ne podrobit rebelujícímu Hietalovi. Začíná tedy již opravdu epická a opravdu desetiminutová koncentrace symfonického umění v podobě „Ghost Love Score“. Ačkoli Marcovi fandím, a blahořečím mu za přerod, který u NIGHTWISH zařídil, musím přiznat, že tahle skladba a žádná jiná je naprostým vrcholem alba „Once“. Nenechte se mýlit. Není to klasická hudba, nebo dokonce opera. Ani náhodou. Ale dokonalý soundtrack zahraný s pomocí klasických nástrojů by to mohl být s klidem. Tam kde jsou BLIND GUARDIAN se skladbou „And Then There Was Silence“, tam jsou teď NIGHTWISH s eposem „Ghost Love Score“. Bravo! Jen jsem zvědav jak budou tohle hrát na koncertech. A nápadům stále není konce. Balada „Kuolema Tekee Taiteilijan“ už názvem napovídá, že kapela zatoužila zdůraznit svoji finskost. Poslední skladba „Higher than Hope“, která  album uzavírá, sice nečiší nějakým zvláštním poselstvím, ale aspoň mu nedělá ostudu.

NIGHTWISH se tentokrát opravdu vytáhli. Ačkoli sleduji jejich tvorbu od počátků, nikdy jsem k nim nějakou zvláštní láskou nezahořel. Ano, to co bylo, bylo pěkné a „Oceanborn“ snad i o trochu pěknější. Minulost se však sotva může rovnat s materiálem obsaženým na „Once“. Tohle album je opravdu bomba. Howg!

 867

Louža

Verdikt

Nejbombastičtější bomba finských bombastiků. Nejmetalovější, nejsymfoničtější, nejtvrdší, nejpropracovanější, nejrozaranžovanější, nejkomplikovanější a nejlepší nahrávka NIGHTWISH od zrodu kapely. Věříte tomu? Také jsem nevěřil...

Hodnocení

Autor
9 / 10
Redakce
7,3 / 10
Čtenáři
7,5 / 10

Další informace

Stopáž: 60:51

Produkce: Mikko Karmila, Mika Jussila
Studio: Finnvox

www.nightwish.com

Sestava

Skladby

  1. Dark Chest of Wonders
  2. Wish I Had an Angel
  3. Nemo
  4. Planet Hell
  5. Creek Mary's Blood
  6. Siren
  7. Dead Gardens
  8. Romanticide
  9. Ghost Love Score
  10. Kuolema Tekee Taiteilijan
  11. Higher than Hope

Diskografie

Human. :II: Nature. (2020)
Decades: Live in Buenos Aires (2019)
Vehicle Of Spirit (live) (2017)
Endless Forms Most Beautiful (2015)
Showtime, Storytime (CD, DVD) (2013)
Imaginaerum (2011)
Dark Passion Play (2007)
Wish I Had an Angel (EP) (2004)
Once (2004)
End Of Innocence (DVD) (2003)
Century Child (2002)
Over The Hills And Far Away (EP) (2001)
From Wishes To Eternity (CD,VHS,DVD) (2001)
Wishmaster (2000)
Oceanborn (1998)
Angels Fall First (1996)

Jiné pohledy

10 / 10
Také mě nezbývá než souhlasit s Loužou, jen mi to celé prostě nepřijde jako nějaké překvapení. Po tom, co NIGHTWISH předvedli v minulosti, "Angels Fall First" počínaje a "Century Child" konče, jsem alespoň já osobně nic jiného nečekal. Obrovský výbuch metalové nádhery, plný všeho, na co si jen ten nejnáruživější (a soudný zároveň) fanoušek může vzpomenout, takhle přesně jsem to viděl. A když k tomu kapela ještě navíc přihodila bombastické vyprávění "Ghost Love Score", nemohlo to alespoň v mém případě dopadnout jinak, než jednou obrovitánskou poklonou.
Louis | 5. října 2004

 

4 / 10
Já se v podstatě ztotožňuji s názorem i s bodovým ohodnocením renomovaného recenzenta Lorda K. Philipsona, který na konto „Once“ napsal na své stránce www.statikmajik.com/gd asi toto (za překlad děkuji Panu Filutovi):
"Mám svým způsoben rád Nightwish. Vždycky jsem měl. Myslím, že je super, když dokážou zahrát nějaký ubohý přiteplený power-metal a prorazit s ním jen díky zpěvačce/kyblíku-na-sperma Tarje. Stejně jako Evanascence i Nightwish by byli sračky bez svých zpěvaček. Co se mi ale na těch bastardech vůbec nelíbí je to, že na každou novou nahrávku dokážou dostat půl alba hovadin. Zdá se, že skladateli/klávesonanistovi Hoolaballopolainenskiovi (nebo jaké je to jeho zasrané příjmení) dojdou nápady po napsání 5 skladeb. Je to evidentní na všech jejich albech, což se mi vůbec nelíbí.

Další věc, která mě pěkně vytočila je ten zasraný zpěvák/idiot, kterého sem a tam narvali do písní. Nemá dobrý hlas a Nightwish ho rozhodně nepotřebují, když mají Tarju. Tenhle chlápek zní, jako by si měl nadělat do kalhot.

Dobrá, vokály té děvky si probereme trochu podrobněji. Všichni ten zpěv znáte – operní (který časem leze na nervy) a sladký s tunami vibrata. Když už jsem u toho, musím říct, že mě tohle u zpěváků pěkně sere. Postavte Bouncy (ten zadek jí dal tohle jméno) Knowles ke zdi a dejte mi pořádné šutry, já ji ukážu, jako moc mám rád přehnané vibrato. Tarja nepoužívá vibrato v takovém rozsahu jako zmíněná pytcha, ale taky má svoje chvíle. Vlastně mě to po většinu času ani nevadí, divné… Snažím se dostat k pointě, ale úplně jsem zapomněl, jaká vlastně ta zkurvená pointa měla být. No nic…Tarja nejspíš tentokrát na svém hlase pracovala víc než dřív, pač ten operní hlas se vyvinul v cosi ještě sladšího. Občas má ke zpěvu trochu jiný přístup a to se mi vážně moc líbí. Dobrá práce, tchoří ksichte.

A jaká je vlastně samotná hudba? No, jsou to Nightwish. Sem tam zkurveně nechutné flétny, nejspíš kvůli vytvoření “velmi” středověké atmosféry. To mě poser. Nacpěte tam flétny znovu a a doufám, že vaše finský prdele poznaj středověk (díky, Pulp Fiction). Je to ta samá sračka jako vždycky, když přijde řeč na Nightwish; drhuntí jedné struny s teplými a něžnými klávesami to jistí. Občasná a zbytečna sóla na kytaru a klávesy nesmějí chybět a mě absoultně nezajímají. Nic nového pod mojí předkožkou, jestli chápete.

Už jsem si tohle album párkrát poslechl a nenašel jsem zatím nic, co bych mohl nazvat vynikajícím. Sem a tam se objeví pěkné refrény, ale nemůžu najít žádné opravdové hitovky jako na dřívějších albech, "10th Man Down" mě okamžitě napadá.

Obvykle nedělám rozbor jednotlivých písní, když kapelu chválím nebo naopak stírám, takže myslím, že se tohohle zvyku budu držet a zmíním jen některé skladby.
První single z alba byl “Nemo” a vážně to není jeden z těch silnějších kousků, co kdy tihle chlapíci napsali. Je to klasická Nightwish-sračka bez překvapení nebo něčeho takového. "Dark Chest Of Wonders" (mezi jinými) pobaví naprosto nechutnými orchestr-hity (říká vám něco Children of Bodom?), které tak nenávidím. Je spousta věcí, které v hudbě nesnáším a tohle je v žebříčku hodně vysoko, to jen pro vaší informaci. "Higher Than Hope" je luxusní power-metalová balada s opravdu pěkným refrénem. Kdyby vynechali všechno kromě refrénu, byla by to výborná píseň. Ale nemyslím, že je to velký kompliment. Tenhle refrén je dobrý důkaz toho, jak se Tarjin hlas vyvinul od minulého alba. Sušné. Další je "Ghost Love Score". Přípomíná mi ABBU a to nemůže dopadnout dobře. Nechutné, ale zachraňuje to refrén. V téhle deseti minutové skladbě trvá skoro sedm minut než se začne dít něco, co upoutá pozornost. Dramatická pauza. Po pauze přichází přechod hraný na flétnu, víc nemusím říkat. Jen si dosaďte správného smajlíka (roll-eyes smiley). Věc, za kterou by Nightwish měli být zastřeleni, je ta zasraná skladba ve finštině. Balada zpívaná ve finštině!? Ale běžte do hajzlu.. Finština je jeden z nejodpornějších jazyků na světě. Nemělo by se jím mluvit, natož zpívat. Chcípněte.
Mohl bych pokračovat dál a psát o zbývajících písních, ale neudělám to. Kdybych měl pokračovat, bylo by to nějak takhle:
1. Víc fléten nutících ke zvracení
2. Víc strojového power-mödlového riffování
3. Další zasraný flétny.
4. Další bombastické pasáže.
5. Zmrdi
666. Pěkné refrény.
Tohle pěkně srhnuje celé album. Divím se, proč jsem tuhle recenzi takhle nenapsal celou, v 6 zkurvených bodech. Ušetřil bych 30 minut svého života a přitom perfektně celé album popsal. Budu si to pamatovat až Nightwish vydají další.
Nightwish byli lepší na prvních dvou albech. Teď už se hodně opakují. Jo, než zapomenu...Myslím, že by si měli změnit jméno na NightFish...
Fuck you."
Shnoff | 6. června 2004

 

6,5 / 10
Není to špatná deska, ale zdá se mi trochu nadhodnocena. Ani náhodou si nemyslím, že by se kapela posunula (oproti druhému a třetímu albu) nějak výrazně dál. Pozorný posluchač jistě odhalí i částečné vykrádání motivů z těchto desek. Mužský vokál zde není také žádnou novinkou, tak proč takové nadšení? Jestli někomu stačí modernější zvukový kabátek a výraznější tlačení na pilu, tak prosím... Já bych přeci jen rád něco navíc...
Milda | 17. května 2004

 

8 / 10
Přiznám se bez mučení ,že album "Once" je první deskou Nightwish ,kterou jsem poctivě naposlouchal. Vždy jsem slyšel jen tu a tam skladbičku , viděl tu a tam klípek. A nikdy mě nikterak nenadchli (neoslovili). Nejsem příznivcem Fantasy metalu a ani se jím po tomto albu nestanu ,ale potvrzuji ,že toto je skutečně silné a maximálně dotažené album. Vrcholy vidím v tvrdších skladbách "Wish I Had An Angel" , "Siren" či "Planet Hell" avšak ten největší v titánské bombě "Ghost Love Score" . Naskakuje mi husí kůže když poslouchám tento mocný desetiminutový hymnus (hlavně ve chvílích když spustí sbor stupňující se refrén). Malby padlých andělů na freskách se pohly, krev se dere z očí, výkřik z úst a na rukou naskakují stigmata. Neni co dodat.
Stray | 12. května 2004

 

4 / 10
No já bych tím nadšením zas tolik neplýtval. NIGHTWISH v podstatě pokračují v nastoleném trendu ohromovat strojenou monumentálností, propracovaností, symfoničtostí a nevím čím ještě. Záměr je jasný - oslovit opět tu svou cílovou skupinu - většinou metalisty, kteří jim tohle zbaští i s navijákem a ještě si u toho budou slastně lebedit, jaká že je ten metal ale propracovaná muzika. Bez urážky, většina poslouchačů této kapely takhle smýšlí...
Jinak pochopitelně tato nahrávka nenabízí nic, co by nebylo ke slyšení už dříve. Když si odmyslím předsi jen propracovanější(v tomto kontextu mi ten pojem opravdu vadí) aranže a poněkud razantnější zvuk kytar, máme tady zase další typickou nahrávku NIGHTWISH.
Dalas | 11. května 2004

 

8 / 10
NIGHTWISH konečně vyrostli z dětských plínek. Na novinkovém disku povolili stavidlo nejen symfonické bombastičnosti, nýbrž naštěstí konečně také i kytaře Erna Vuorinena a výsledkem jsou hutné (byť mi zvuk na beglajtu přijde chvílemi až přehnaně plechový) riffy. Nejsilnější je začátek, sled prvních třech písní mi doslova vyrazil dech (v kladném slova smyslu). Najdou se i slabší momenty, ovšem co skupina předvádí ve famózním soundtracku "Ghost Love Scores", z toho zůstává rozum stát. Nevím, zda "Once" překonává "Oceanborn", osobně bych byl v podobných soudech opatrnější, už teď je však jasné, že je minimálně stejně silné. A to nepočítám bonus v podobě skvěle zpívajícího Hietaly. Pokud jste stejně jako já NIGHTWISH už odepsali coby skladkobolnou záležitost pro metalisty, kteří si myslí že poslouchají vážnou hudbu, zkuste "Once". Pompa nezmizela, spíše naopak, ale je to alespoň zajímavé a jak už jsem říkal zpočátku - dospělejší... Jen tak dál!
Darkmoor | 11. května 2004

 

8 / 10
Od NIGHTWISH nejlepší počin, plný nosných vokálních pilířů, tvrdších kytar a téměř soundtrackovských symfonických pasáží. Na „Once“ se trochu ztrácí pro NIGHTWISH tolik typická příchuť růžové cukrové vaty (nasládlost zůstává, jen již nechutná tak „vatovitě“), což je jen dobře. Po prvních několika posleších u mě vede „Wish I Had an Angel“. Pevně doufám, že směr, který nové album nabralo skupině vydrží.
RIP | 10. května 2004

 

9 / 10
Plně souhlasím s autorem, nový NIGHTWISH jsou vskutku překvapení. Osobně mám rád i album předchozí, ale „Once“ vede. Tvrdší kytary a orchestr pomáhají hodně, ale především je to různorodostí hudby, která na albech minulých chyběla. Zcela jistě jejich nejlepší album.
Manatar | 5. května 2004

 

8,5 / 10
Tak tomu už jsem vážně ani v nejmenším nevěřil... NIGHTWISH pro mne začali a skončili skvělým albem "Oceanborn", a ačkoli i na pozdějších nahrávkách se vždy našlo pár smysluplných tracků, v nějakou zázračnou obrodu Finů už jsem nevěřil. Ale stalo se. "Once" je nejlepší počin v diskografii, vzmužila se kytara (jak zvukem, tak riffy), vzmužil se skladatelský potenciál kapely, vzmužilo se orchestrálno, zůstala skvělá Tarja... Jsou to typičtí NIGHTWISH, jen bombastičtější (díky živému orchestru) a mnohdy o řádný kus tvrdší. Novinka obsahuje spoustu výtečných skladeb – od dojemně upřímných kýčů ("Kuolema Tekee Taiteilijan"), přes bombastické a komplexnější kompozice ("Ghost Love Score") až po famózní hitové vypalovačky (chytlavá dýza "Wish I Have An Angel"). Za jedinou podstatnou chybu považuji momenty, kdy kapela dává až příliš okatě najevo "ejhle, my jsem ale zatraceně tvrdí!" a ze skladeb se stávají příliš prvoplánové odhovačky na thrashovém základě (např. "Dead Gardens")... Ale jinak překvapení roku a horký kandidát na nejlepší žánrový počin...
Marigold | 5. května 2004