Na hudební zjevy tolik bohatá norská scéna má kromě provařených a všude omílaných více či méně „avantgardních“ spolků i mnoho ne tolik opěvovaných skupin, které možná nevzbuzují takovou pozornost, ale přesto si nezaslouží býti přehlíženy. Často totiž v kontextu norské i evropské produkce poněkud doplácejí na těch několik opěvovaných jmen, která raději ani nevyslovím. A právě EXTOL jsou skupinou, která jako by zůstávala poněkud ve stínu, přestože se jedná o zjevně nadějnou partičku. Na svém již třetím plnohodnotném albu sice ještě nedosahují výšin pomyslného hudebního Olympu, ale pokud vydrží, možná přijde jejich chvíle a pak se od nich můžeme dočkat třeba i něčeho výjimečného.
To, že EXTOL nejsou žádnými začátečníky dokladuje dlouholetá existence této skupiny táhnoucí se už od roku 1994 i skutečnost, že „Synergy“ je jejich již třetím plnohodnotným albem. O něčem svědčí i to, že v roce 2003 předskakovali samotným OPETH na jejich skandinávské tour. Vždyť také jejich hudba není žádné začátečnické brnkání. Povětšinou technický thrash protkaný melancholickými náladami jako by trochu skrytě navozoval vzpomínku na velikány CYNIC. Je pravda, že při tomto srovnávání zůstávají EXTOL pouze v roli žáků, neboť jejich skladby kompozičně ani náladově nedrží tak pohromadě a často působí dosti roztržitě, přesto se jedná o velmi zajímavou tvorbu. Pokud už se uchyluji k srovnávání, není snad od věci naznačit i místy jistou stylovou spřízněnost s ATROX, ovšem pomineme-li zcela rozdílný vokální projev těchto dvou skupin.
Ale pojďme k jednotlivým skladbám. Již od prvních tónů úvodní „Grace For Succession” dávají EXTOL na srozuměnou, že máme co do činění se zručnými hudebníky, kterým nečiní problémy střihnout si ledasjaký pro mnohé ostatní prstolamný postup. Hned však také vychází najevo, že nepůjde jen o samoúčelné „onanie“, skladba se totiž zlomí do pomalejší náladové pasáže s melodickým vokálem. Velmi slibný začátek. V druhé „Paradigms” se občasný vícehlasý vokál snaží navodit jakousi zajímavou atmosféru. No, ne že by to alespoň trochu nefungovalo, ale na prdel si z toho člověk zrovna nesedne. Celkově je tato skladba poněkud krkolomně zajímavým střednětempým thrashem. Z třetí „Psychopath“ dělají akustické pasáže a recitace různorodostí hýřící skladbu. Povedený kousek. Následující „Blood Red Cover” je poněkud nevýrazná, naštěstí nepostrádá jistou náladovost. V „26 Miles From Marathon” se dá slyšet thrashová klasika a místy je nepřeslechnutelná jistá podobnost s prvními alby kanadské legendy ANNIHILATOR. „Confession Of Inadequacy”, melodičtěji (až baladicky) pojatá skladba, pak trochu zmírňuje předchozí ostré riffování. Sedmá „Scrape The Surface” zabrousí do klasičtějších thrash/deathových poloh, které “kazí” pouze občasně použitý melodický vokál. Následná „Thrash Synergy” pokračuje v duchu ostrého hráčsky bravurně zvládnutého technothrashe s agresivním vokálem. Pak však přichází poněkud nudná akustická balada „Aperture“. I po mnohonásobném poslechu mi tahle skladba vůbec nesedí a ať se na mě nikdo nezlobí, v kontextu se zbytkem desky působí jako pěst na oko. Snad by se dala přijmout jako intro na úplném začátku desky, ale v místě, kde by mělo album gradovat je pro mě nepřijatelná. Ostrý přechod do agresivního začátku desáté „Emancipation” je pak jako zásah na druhé oko. Přitom právě „Emancipation” je i přes značnou složitost struktury slušně zvládnutou a dobře uspořádanou skladbou, ve které slyším inspiraci samotnými ATHEIST. Závěrečná „Nihilism 2002” pak plynuje navazuje na „Emancipation” a celé album je zakončeno kytarovým sólem hostujícího Tore Morena.
Pokud to vše shrnu, EXTOL zkrátka patří do ranku techničtějších thrash kapel, které povětšinou těží z odkazu velikánů minulosti, jakými byli již zmínění ATHEIST nebo CYNIC. Do technického thrashe nasáklého i jazzem mnohdy zajímavě roubují akustické party, melodické náladové linky i vícehlasé vokály. Občas se sice vyskytnou pasáže, kde to trochu ztrácí pospolitost, ale to je prostě daň za usilovnou snahu za každou cenu nevyvolávat dojem kopírování starých vzorů. Alespoň je cítit snaha o osobitý pohled. EXTOL se prostě snaží vyvolat dojem velmi originálního přístupu, v podstatě však objevují již jednou objevené krajiny a míchají již mnohokrát míchané nápoje. Inspirace v minulosti prostě nejde zakrýt žádnými aranžérskými vychytávkami a kamuflážemi. Přesto je jejich snaha na poli nepříliš populárního přesto velice hráčsky náročného stylu více než sympatická a k plnému úspěchu v podstatě stačí velmi málo. Stačí když své profesionálně podané hudbě vtisknou vlastní tvář, dají jistou osobitost, bráním se říci duši, a v té chvíli se jim může otevřít cesta do síně slávy. Zatím se mi nezdá, že by na své cestě dorazili až tak daleko, ale upřímně jim i celé metalové scéně přeji aby jednou přispěli do hudební pokladnice nějakým tím klenotem.
