S existencí HABITANTS to René Rutten pochopitelně neměl od začátku vůbec lehké. Ta tendence srovnávat s jeho „mateřskou“ kapelou tady prostě byla hned od jejich vzniku a i nadále bude. Neubránil jsem se jí ani já osobně, ale přesto se pokusím nabízející se paralely ve svém textu co nejvíce eliminovat a budu se soustředit pouze a výhradně na hudební náplň aktuálního, v pořadí již třetího alba této holandské skupiny.
Ta totiž z mého pohledu obstojí i sama o sobě a ke svému zvýraznění nepotřebuje žádné historické paralely. René Rutten si evidentně nehodlá dělat násilí a sám sebe po dlouhých letech na scéně nechce tlačit no neprozkoumaných hudebních poloh. Můžeme jej vinit z jistého pohodlí a lpění na komfortní zóně, ale když vlastně i v rámci těchto se stále nachází dostatek svěžích nápadů schopných vygenerovat příjemné písně? Ty žánrově oscilují někde na pomezí lehčího rocku a elektronické hudby, asi přesně tam, kam se řadila pozdní tvorba skupiny, v níž principál HABITANTS strávil prakticky celou svojí hudební kariéru.
Tím hlavním důvodem k obhajobě existence kapely v kontrastu s neúprosnou optikou minulosti je nepochybně neustálá vysoká úroveň kompoziční zručnosti a citu pro atmosféru. Silná ženská osobnost za mikrofonem – toť neochvějná jistota, o kterou se opírá i hudba HABITANTS. Anne van den Hoogen se už coby hostující zpěvačka pohybovala v gravitačném poli hlavního působiště René Ruttena, takže její anganžmá v této pětičlenné sestavě je vlastně zcela logickou volbou.
Žánrové vymezení „Alma“ a vlastně i předchozích nahrávek holanské skupiny tak trochu můžě svádět ke srovnání s Anneke, a vlastně v mnoha momentech je ta podobnost dost výrazná, Anne je však vším možným, jen ne klonem legendární pěvkyně. Její přínos tvorbě skupiny spočívá ve schopnosti svým hlasem pochytit pestrou škálu nálad a emocí, kterými toto album dýchá. Dominuje melancholie, typická pro Ruttenův kompoziční rukopis, hudba však velmi často strhává jinak velmi tenkou oponu posmutnělých nálad a nechává vyniknout pestřejší škálu emocí.
Typickým představitelem této nejednoznačnosti je například skladba s pořadovým číslem 3 „Future You“. Ta začíná zasmušilou slokou, ve které spíše hlouběji posazený vokál naznačí další průběh v posmutnělé režii, aby pak v refrénu píseň strhla kormidlo směrem k radostnému křepčení. Na poměry alba spíše v rychlejším tempu odsýpající kompozice nanáší na jeho paletu pestřejší barvy, než by se možná zpočátku mohlo zdát.
Naproti tomu zde máme skladby jako „Cod Fishing“ anebo nádhernou „If I Knew“ plynoucí přesně v těch melancholických a zasněných náladách, které od autorů této muziky očekáváte asi nejvíce. V tom druhém případě je to ještě vyšperkováno podmanivým refrénem a velmi oduševnělým projevem Anne, jež skladbu navíc vygraduje do příjemně vypjatých emocí. Není to žádné ždímání slz z ničeho, ani zdrcující útok patosu. Spíše jde o přirozeně plynoucí nálady pospojované v organický a funkční celek, jenž tvoří skvělou skladbu.
Hudba HABITANTS není na poslech nijak komplikovaná. Vztah si k ní lze získat prakticky okamžitě. Pokud negativní, tak v případě, že máte podobnou muziku rádi, ale nedokážete se přenést přes fakt, že ji nemají na svědomí THE GATHERING, je asi zbytečné to nadále zkoušet. V opačném případě „Alma“ nabídne velmi příjemnou a v rámci žánrových možností i pestrou kolekci písní s vkusnými aranžmá, příjemně civilním ženským zpěvem a ostrým arsenálem zdařilých melodických linek. Vlastně se teď budu tak trochu opakovat ze svých prvních dojmů v rámci Shoutboxu, ale... co vlastně chtít víc?
