Jako by to bylo včera. Klasická rutina uprostřed týdne. Žádné přehrávání programů, internet nebo vypálený DVD nosič. Pokud chtěl člověk stihnout své oblíbené pořady, musel sebou mrsknout. Škola, oběd, domácí úkoly (když byla nálada), poflakování se s kamarády a pak už zase hurá domů. Úterní podvečer patřil jedině ČT1. Před televizní obrazovkou jsem většinou seděl jen já a táta, protože Simpsonovi (1989) mámu moc nebavili. Ta se připojovala až později, kdy žlutou rodinku ze Springfieldu vystřídala parta mladých lidí z New Yorku. V tom věku jsem chytal možná každý třetí vtip, ale naši se královsky bavili. Jedna kavárna, dva byty a šestice poněkud nesourodých lidí, kteří spolu klábosí o banálních i vážnějších věcech. Bylo to jiné, svěží, mimořádně vtipné a hlavně pozitivní. S tím, jak jsem postupem let dospíval, si mě slavný sitcom Přátelé (1994 - 2004) dokázal také omotat okolo prstu. Jedna série nahraná na VHS kazetě, dvě série v mizerné kvalitě na vypálených discích a, k mému vzteku, spousta chybějících dílů. Dokonce i dnes, v době, kdy máme se ženou celý seriál na poličce vedle televize v pěkném box setu, si najdu čas a bavím se u stokrát slyšených vtipů. Je tohle definice klasiky?

Přesilovka v šesti

Bývaly doby, kdy slovní spojení „televizní seriál“ zavánělo sprostým výrazem. Minimálně studioví producenti měli v tomto ohledu jasno: „Pokud jsi dobrý herec, dotáhneš to do Hollywoodu, jestli ne, skončíš v televizním seriálu.“ Krutá, naštěstí dávno překonaná poučka. Dnes naopak renomovaní herci k seriálům utíkají, neboť z nich jednak můžou výhodněji profitovat a jejich současná kvalita mnohdy překonává i celovečerní velkoprodukčně pojaté filmy. Situace se zkrátka změnila. Po fenomenálních projektech, jako je mysteriózní Městečko Twin Peaks (1990), mafiánská epopej Rodina Sopránů (1999), či fantasy sága Hra o trůny (2011), se divácký pohled na seriály diametrálně změnil. Snaha učinit z televizního projektu sebevědomé umělecké dílo již dávno není nemožná. Seriály polykají obrovské finanční sumy, na scénářích se podílejí ti nejlepší profíci v oboru a na režijní stoličku často usedají i velké hvězdy světové kinematografie. Vývoj je nezastavitelný proces a nevyhýbá se ani seriálům.

Specifickou seriálovou odnoží je takzvaná situační komedie neboli sitcom. Tedy komediálně laděný seriál na pokračování. Ve svých počátcích tvořil formát situační komedie pouze potěchu pro uši posluchačů, neboť jej k životu přivedl rozhlas. Dvacátá léta 20. století byla rájem pro hlasatele a herce, kteří ve studiu před mikrofony předčítali vtipné příběhy, hry, satirické provokace a bavili tímto způsobem rodiny u rádií, znuděné servírky v bistru nebo kamioňáky na dlouhých cestách (dvacátá léta přinesla mimo jiné i první autorádia). Tehdy to zkrátka byly komediálně laděné rozhlasové hry, přičemž jedna z prvních vznikla v USA. Nesla název Sam 'n' Henry (1926) a v pravidelných relacích jí přenášela chicagská rozhlasová stanice WGN. Samotný termín „situační komedie“ vešel ve známost až v padesátých letech, kdy BBC uvedlo desetidílný seriál Pinwright’s Progress (1946). Příběh neurotického majitele obchodu, kterému přidělávají problémy vlastní zaměstnanci, nesl typické rysy situační komedie. Relativně krátká stopáž jednotlivých epizod, vtipné dialogy a trampoty běžného života odehrávající se na malém prostoru.

Ze Spojených států přišel později i další rozpoznávací prvek takřka všech sitcomů. Zvuková stopa smíchu či podomácku umělý smích (v originále takzvaný laugh track). Není asi nijak překvapivé, že i tento nezbytný doplněk má své kořeny v rozhlase. Dřívější záznamy z koncertů a jiných kulturních akcí snímaly mikrofony i s ruchem v diváckém hledišti. Potlesk, skandování, smích. To vše dokázaly rádiové vlny přenést a dopřát posluchači pocit autenticity i v pohodlí domova. Byl to až zvukový inženýr Charles Douglass, který v padesátých letech dostal geniální nápad zakomponovat smích do krátkých televizních skečů a prvních sitcomů. Tento trend dosáhl vrcholu v sedmdesátých letech a jeho záměrem nebylo nic jiného, než povzbudit diváka k opravdovému smíchu. V osmdesátých letech tento fenomén začal upadat. Buď se v situačních komediích neobjevoval vůbec nebo zvukař používal pouze jednu či dvě dokola se opakující stopy. S příchodem let devadesátých popadl umělý smích druhý dech a drží se sitcomů dodnes.

Na sitcom se na rozdíl od běžných seriálů nikdy nenahlíželo skrze prsty, což je celkem paradox, neboť spousta komediálních seriálů měla podobnou úroveň kvality jako nekonečná soap opera Tak jde čas (1968), která v současnosti atakuje hranici patnácti tisíc (!) odvysílaných epizod. Nicméně je jasné, že sitcomy si získávaly oblibu hlavně díky humoru a nenáročné zábavě, u níž mohl divák po náročném dni krásně relaxovat. Především na přelomu osmdesátých a devadesátých let se s nimi roztrhl pytel, přičemž drtivá většina byla zasazena do rodinného prostředí. Alf (1986), Roseanne (1988), Fresh Prince (1990), případně nekorektní nášup Ženatý se závazky (1987) a jejich dokonalý protipól Krok za krokem (1991), kde mi z dnešního pohledu velmi vadí americké moralizování nacpané do každé epizody.

Přátelé na to šli jinak. Podobně jako britská satirická perla Jistě, pane ministře (1980) nabízeli i Přátelé neokoukané prostředí. Nešlo o události odehrávající se pod střechou rodinného domu, ale o skupinu různých lidí, kteří svá malá životní dobrodružství prožívají v kavárně a několika bytech. Žádná z šestice postav nepřevyšovala tu druhou. Jednotlivé díly na sebe občas navazovaly a nabízely i princip takzvaných running joků, tedy vtipů, které se v proudu let vracely jako bumerang. Však víte, co mám na mysli: „Vždyť jsme se rozcházeli!“ Seriál navíc přišel i s charakterovým vývojem jednotlivých postav, což bylo nevídané. Hawkeye Pierce (Alan Alda) je na začátku zarytý pacifista s ostrým jazykem. Na chlup stejný je ovšem i v posledním dílu seriálu M*A*S*H (1972). Taková Rachel Green (Jennifer Aniston) ale projde divokým progresem. Z naivní holky bez práce se stane sebevědomá svobodná matka s rozjetou kariérou. Přátelé dokonale reflektovali tehdejší dobu a jazyk mladých lidí. Nabízeli lákavé východisko pro generaci X znuděnou studenou válkou a puchem starých politických pořádků. Ovlivnili televizní i módní průmysl a zasypali svět notoricky známými hláškami.

Zapomeňme teď na nedávnou smrt herce Matthewa Perryho, který tak jedinečným způsobem ztvárnil největšího vtipálka skupiny Chandlera Binga a zrekapitulujme si zrod i zásadní momenty jednoho fenomenálního televizního projektu.

Děti a jejich rodiče

Úspěch seriálu Přátelé je směsicí nejrůznějších nápadů a událostí, které se protnuly v ideálním čase. Ono pomyslné kouzlo úspěchu je přitom zásluhou naprosto všech. Od živého publika ve studiu až po člověka, co ovládá klapku na place. Přesto si myslím, že klíčovými postavami celého projektu jsou a navždy budou spisovatelé, producenti a dlouholetí kamarádi Marta Kauffman a David Crane. Dvojici později doplnil ještě zkušený televizní výkonný producent a režisér Kevin S. Bright. První dva jmenovaní, tedy Kauffman a Crane, stáli za vznikem jednoho z prvních seriálů určených pro tehdy ještě kabelovou televizní stanici HBO. Komediální seriál Snílek (1990) sledoval trampoty i milostné vztahy rozvedeného knižního editora Martina Tuppera (Brian Benben) a dočkal se hned šesti sérií. Nešlo o nějaký veleúspěšný sitcom, ale mladí diváci na seriál slyšeli a udržovali jeho sledovanost nad hladinou. Pro dvojici autorů šlo o cennou zkušenost, po které si začali pohrávat s úplně novými koncepty.

První vlaštovkou byl u nás naprosto neznámý seriál Family Album (1993) vytvořený pro společnost CBS. Na televizních obrazovkách se ale seriál příliš neohřál, jelikož nízká sledovanost mu zajistila brzkou stopku. Doslova jepičí život a pro kreativní dvojici nemilý přešlap. Pak to ovšem přišlo. Režisér Cameron Crowe natočil příjemnou, romanticky laděnou komedii Singles (1992) o mladých lidech žijících v Seattlu. Skvělé herecké obsazení, pohodová atmosféra a hudební duch tehdejší grungové scény, díky němuž se ve filmu mihly i hudební osobnosti jako Chris Cornell, Layne Staley či Eddie Vedder. Společnost Warner Bros požádala Crowa, aby koncept filmu rozšířil do podoby televizního seriálu, což ovšem režisér rezolutně odmítl. Nikdy nerealizovaný nápad se přes kancelářské cestičky dostal do rukou Marty Kauffman a Davida Cranea. Ideální příležitost pro reparát.

Základní idea zůstala stejná. Mladí lidé, vztahy, přátelství, velké město a specifický úsek života. Samotný námět vycházel z osobních zkušeností autorské dvojice. Konkrétně z období, kdy skončí vysoká škola a člověk se musí postavit na vlastní nohy. Betonový labyrint, životní nástrahy a nejistá budoucnost, v níž každý nový den představuje výzvu i nečitelný otazník. Přesně tak se dvojice producentů cítila na prahu dospělého života, a přesně takový pocit chtěla dostat do projektu, který získal zkušební název „Insomnia Cafe“. K pracovnímu stolu byl obratem přizván Kevin S. Bright. Ten se s autorskou dvojicí znal díky seriálu Snílek. Všichni tři tvůrci připravili sedmistránkový námět se základní synopsí příběhu a Bright jej přes své vazby nabídl vedení komerční televizní společnosti NBC. Producent moc dobře věděl, že tehdejší prezident NBC Entertainment, Warren Littlefield, hledá nápad na televizní show o mladých lidech, kteří žijí z různých důvodů bez rodičů a sami sobě tvoří jakousi náhradní rodinu. Neopatrné zásahy studiových editorů sice dokázali sedm stránek námětu přetvořit v hotový chaos, který Littlefielda spíše odradil, ale prezident nakonec dal na intuici. Marta Kauffman a Davida Crane mohli napsat plnohodnotný pilot. Semínka budoucího úspěchu byla zaseta.

Přátelé jako my

Spolupráce s Warrenem Littlefieldem nebyla zrovna snadná, minimálně zpočátku. Přeci jen šlo o muže ve vedoucí pozici, který si objednal konkrétní zakázku, a tudíž očekával jasné výsledky. Jinými slovy, měl plné právo kecat do scénáře. Představoval si poněkud temnější seriál, jehož hořkosladký obsah by mířil výhradně na generaci X. Proti takovému záměru se však Marta Kauffman i David Crane rázně ohradili. Nechtěli seriál určený specifickému publiku, jejich záměrem byl televizní produkt, jaký si může užít úplně každý, byť mladší publikum samozřejmě mělo zůstat cílovou skupinou. Do nastalé situace okamžitě vstoupil producent Kevin S. Bright a za dvojici autorů se sebevědomě postavil. Nebýt jeho přičinění, možná by dnes seriál vypadal úplně jinak. Vzniklo uzavřené trojčlenné partnerství Bright/Kauffman/Crane. Tihle tři podobně jako pozdější seriálová šestice táhli za jeden provaz a společně si prosadili jedinečný tvůrčí záměr.

Littlefield tedy ustoupil, ale požadoval scénář k pilotní epizodě v co možná nejkratším časovém termínu. Čtyřicátníci Kauffman a Crane se dali do psaní. Do tří dnů měli hotovo. Pilot dostal název „Friends Like Us“ a byl plný vtipných dialogů, které se točily kolem šesti mladých lidí, z nichž jistá Rachel Green řešila vážné dilema, neboť právě utekla od svatebního oltáře. Ještě to nebylo úplně ono, ale i tak je obdivuhodné, že dvojce scénáristů ve středních letech dokázala sepsat tak svěží scénář disponující mladistvým zápalem. Název „Friends Like Us“ měl být po zvážení i novým oficiálním jménem celého seriálu, ale jelikož existoval seriál „These Friends of Mine“, který byl dle studiových manažerů NBC až příliš podobný, dostal projekt označení „Six of One“. Jak víme, ani tenhle název nezůstal dlouho platný. Důležité však je, že scénář zapůsobil a vedení NBC si u kreativní trojice objednalo zakázku na celou první sérii. Otázkou zůstávalo, kdo šestici postav přivede k životu.

Semknutá pětice a ten šestý

Na přelomu let 1993 - 1994 už byly karty víceméně rozdané. Produkce seriálu spadla pod křídla Bright/Kauffman/Crane Productions a Warner Bros. Television (WBTV). Budoucí distribuci respektive celoplošné vysílání si vzal na starost objednavatel NBC, který samozřejmě skrze své manažery začal šířit nenápadné zkazky. Chytrý záměr, byť v televizním prostředí jde vlastně o standardní postup. Vypustit informace o přípravě nového seriálu funguje jako spolehlivá vábnička pro hladové ryby (a že jich bylo). Telefony drnčely od rána do večera. Každý agent v New Yorku, který za něco stál, se do seriálu snažil procpat své herecké klienty. Samotné konkurzy byly situované do New Yorku a Los Angeles. Castingová ředitelka Ellie Kanner měla po ruce scénář pilotního dílu, stručnou charakteristiku všech hlavních postav a přesně dané instrukce. Hledali se atraktivní mladí herci s věkovým rozpětím mezi jedenadvacátým a osmadvacátým rokem života. Pokud možno málo známé tváře s minimem zkušeností, ale disponující přirozeným talentem.

U dvou postav měla Ellie Kanner relativně jasnou vizi o představitelích a mohla se tudíž vyhnout vybírání z tisíců nadějných uchazečů. Tím prvním byl David Schwimmer. Z budoucí šestice jediný opravdový rodák z New Yorku, kam byl celý seriál situován. Roli Rosse Gellera, paleontologa pracujícího v Muzeu prehistorických dějin a později profesora paleontologie na Newyorské univerzitě, však Schwimmer odmítl. Možná to ze zpětného pohledu může působit trochu zvláštně, ale Schwimmer měl své chování podpořené pochopitelným důvodem. Krátce před tím, než nabídku dostal, shořel jako papír seriál Monty (1994), v němž účinkoval. První (zároveň poslední) série měla mizernou sledovanost a mladý herec se zařekl, že končí s jakýmkoliv účinkováním v sitcomech. Naštěstí pro nás diváky měl Schwimmer po boku nového agenta, který disponoval dokonalým přehledem o kvalitních producentech a čerstvě se rodících televizních projektech. Věděl, jak moc si NBC od seriálu slibuje a znal i některé lidi tahající za zákulisní nitky. Tak lákavá nabídka se zkrátka neodmítá, obzvláště když má herec umetenou cestu a nemusí podstupovat žádný konkurzní výběr. Schwimmer si předložené argumenty nechal projít hlavou a brzy se stal prvním hercem na palubě.

Druhým horkým želízkem v ohni byla Lisa Kudrow. Do té doby měla herečka zkušenosti jen s vedlejšími rolemi. Účinkovala v béčkovém hororu Nenarozený (1991) a ještě horším thrilleru V žáru vášně (1993). Ellie Kanner však zaujalo její neobvyklé ztvárnění servírky Ursuly Buffay v Amerikou oblíbeném komediálním seriálu Jsem do tebe blázen (1992). Kudrow pojala postavu natolik originálně, podivínsky a především vtipně, že jí byla nabídnuta role ještě podivnější Phoebe. Trochu blázen, trochu snílek, ale hlavně masérka na plný úvazek, která ve volném čase skládá ty nejpraštěnější songy pod sluncem. Až na sourozeneckou dvojici Monici a Rosse Gellerových neměly postavy ještě pevně daná příjmení, tudíž zbyl prostor pro jeden zajímavý nápad. Jelikož se děj seriálu Jsem do tebe blázen odehrává také v New Yorku, přišla castingová ředitelka s menším crossoverem. Tedy využít postavu Ursuly a implementovat její přítomnost i do nové televizní show. David Crane byl představou o společném „vesmíru“ ve dvou odlišných pořadech nadšen a ihned kontaktoval tvůrce seriálu Dannyho Jacobsona a Paula Reisera, aby získal jejich svolení. Tímto způsobem si postava Phoebe Buffay vysloužila zlé dvojče Ursulu a tím pádem i prostor pro celou řadu komických situací.

Zbylou čtveřici herců však tvůrci museli zdlouhavě hledat ve změti tisíců nadějných tváří. Rodačka z Alabamy Courteney Cox měla zkušenosti s modelingem a platila za vyhlášenou krásku. Mihla se v klipu k písni „Dancing in the Dark“ od legendárního Bruce Springsteena a účinkovala v několika solidních seriálech. Na kontě ovšem měla i pár filmů podprůměrných kvalit. Courteney Cox prošla všemi koly náročných konkurzů až do úzké skupiny uchazečů, přičemž castingoví pracovníci jí neustále vnucovali postavu Rachel Green. Začínající herečka však opakovala, že po charakterní stránce jí daleko více vyhovuje trochu panovačná leč systematicky založená Monica, sestra Rosse. Něco na tom bezesporu bylo, jelikož ve čtené zkoušce působilo podání Moniky natolik přirozeně, že Ellie Kanner pozměnila názor a po domluvě s kreativní trojicí producentů svěřila roli Monici Geller prozíravé Courteney Cox. Naivní Rachel Green, milující svět módy, nakonec našla svou podobu v charismatické Jennifer Aniston. Další mladé herečce brodící se do té doby bažinou filmového balastu. Pokud chcete Aniston vidět, jak bojuje s lakomým groteskně deformovaným skřetem, pusťte si roztomile pitomoučký fantasy horor Leprechaun (1993).

Velkým castingovým překvapením se stala herecká nula Matt LeBlanc. Bez přehánění. Kromě malého štěku v sitcomu Ženatý se závazky dostával LeBlanc jen mizerné role a balancoval na hranici chudoby. Umíte si představit lepšího představitele Joeyho Tribbianiho? Italsko-amerického milovníka žen, sendvičů a věčného účastníka pochybných hereckých konkurzů pojal LeBlanc natolik svérázně, že muselo dokonce dojít i na přepisování scénáře. LeBlanc dal postavě úplně jiný rozměr. Trochu jí zjednodušil, na několika místech vylepšil a především do ní vložil kousek své duše. Trochu cynického, avšak citlivého vtipálka Chandlera Binga se dlouhodobě nedařilo obsadit. Od prvního okamžiku dokonale sehraná pětice herců dostala od vedení NBC jedinečnou možnost najít si poslední kus do party sama. Mezi desítkami uchazečů nejvíce vyčníval kanadsko-americký herec s temnou duší a velkým srdcem Matthew Perry. Benjamínek mezi zbylou pětkou a komik od přírody. Chemie při čtených zkouškách měla až magickou auru. Perry se k ostatním hodil natolik, že další pátrání v nekonečném moři tváří pozbývalo smysl. Přátelé byli konečně spolu.

Úprava rolí na míru

Produkční tým byl nadšen a nebylo to jen tím, že projekt konečně získal definitivní název Přátelé. Ani ve snu nikdo neočekával, že šest naprosto cizích lidí si tak skvěle sedne. Nejen po herecké, ale především po lidské stránce. Pilotní díl „Zrušená svatba“ režíroval opravdový mistr televizních seriálů James Burrows. Ve vedení NBC nechtěli nic riskovat, a proto byl k režírování přizván takový profesionál. V konečném součtu měl Burrows pod palcem rovnou patnáct epizod (napříč sériemi), přičemž ostatní režiséři jej mohli pozorovat při práci a chytat cenné zkušenosti rovnou ve studiu. Angažování ostříleného Burrowse bylo bezesporu sázkou na jistotu a režisér tvůrčí tým opravdu nezklamal. Z bohatých zkušeností v televizním průmyslu věděl, že herce je potřeba nejprve stmelit a odbourat stres před ostrým natáčením. Proto od NBC získal menší finanční injekci a pozval celou šestici herců na víkend do Las Vegas, kde u rulety a karet vypustili páru. Po návratu působila parta ještě semknutěji, skoro jako malá šťastná rodinka.

Zábava ale ještě neskončila. Okolo čtvrté ráno vzal Burrows herce ke kašně nacházející se před filmovým rančem studia Warner Bros, kde s nimi natočil notoricky známou titulkovou sekvenci. Sice bylo chladno, ale demo písně „I’ll Be There for You“ od skupiny THE REMBRANDTS fungovalo jako pozitivní zdroj energie. Herci na hudbu připomínající zvuk BEATLES v moderním kabátku tančili a dováděli ve studené vodě. Teprve pak přišlo na přetřes ostré natáčení první epizody. Na rozdíl od některých jiných sitcomů se show s výjimkou exteriérových lokací natáčela výhradně před živým publikem.

Čerstvě sestříhaný pilot vyrazil na televizní obrazovky. Kritika se nesla na poněkud chladné vlně. Šest perfektně oblečených a krásných lidí diskutuje o ničem v jednom newyorském bytě. Jenže co zmůže hlas kritiky proti síle lidu? Mladé publikum bylo nadšené a sledovanost zaznamenala výborná čísla. NBC dalo seriálu zelenou. Marta Kauffman a David Crane si plně uvědomovali, že čtyřicítku mají za sebou, tudíž nebylo moudré pokoušet se o psaní dalších a dalších epizod. Kreativní dvojka kolem sebe sestavila skupinu mladých a mimořádně talentovaných scénáristů, kteří dopsali všechny dialogy a stěžejní dějové linie první série. Byl to nesmírně moudrý krok, neboť scenáristé pohotově reagovali na herce, uchopení a rozvoj jejich postav. Dá se říci, že celá první série fungovala jako obrovský inkubátor, kde každá z postav dostala svou jedinečnou tvář a osobnostní formu. Tak se rodí úspěch.

Vzhůru ke hvězdám

22. září 1994 opanovala první série seriálu Přátelé televizní obrazovky. Zrodil se hit. Po odvysílání druhé série, která si premiéru odbyla 21. září 1995, bylo jasné, že nepůjde o hit, ale o opravdový fenomén. Sledovanost lámala rekordy a z neznámých herců se stali obletované celebrity první velikosti. S příchodem roku 1996 a čerstvou třetí sérií začalo hotové šílenství. Seriál za celých deset let nikdy nezaznamenal pokles sledovanosti. Naopak. Vysílací práva byla postupně prodána do desítek zemí po celém světě a každý napjatě očekával, jakým směrem se osudy přátel budou ubírat. S tím, jak rostla popularita seriálu, rostly i platy herců. David Schwimmer byl prvním, komu NBC mezi druhou a třetí sérií nabídlo podstatně vyšší platové ohodnocení, ale přesně v tomto bodu kravaťáci tvrdě narazili. Nejen, že herec nabídku nepřijal, ale ihned s informací došel za Lisou Kudrow. Přátelé si dali soukromou bojovou poradu a jednomyslně se shodli, že všichni budou dostávat stejnou výplatu a společně budou v budoucnu rovněž žádat o vyšší finanční odměny. Perfektní důkaz o nulových hvězdných manýrech. Zdokumentovaná poučka, ze které by měli čerpat všichni seriáloví herci.

Jeden za všechny…

Šeky na dvacet tisíc dolarů brzy nabobtnaly o několik dalších nul a s příchodem pozdějších sérií si herci účtovali rovný milion dolarů za epizodu. Jaké to asi je vydělávat milión denně? Já to sice nevím, ale bulvární tisk měl dle všeho jasno a neodpustil si probírat finanční požadavky herců na veřejnosti. Není těžké kohokoliv úspěšného obvinit z mamonu, ale pro bulvární plátky je dle dostupných informací ještě těžší posoudit celou věc objektivním pohledem. Ano, ty částky jsou naprosto absurdní, jenže mají své opodstatnění. Roky drhnete bídu s nouzí. Snažíte se nějak uchytit a skrze své herecké schopnosti zazářit. Pak projdete nekonečnými koly konkurzů a ocitnete se na palubě projektu, kterému váš talent pomůže ke globálnímu úspěchu. Vedení si díky obrovské sledovanosti mastí kapsy a svým „poddaným“ hází drobky. Nepostavíte se na odpor? Herci ze seriálu Přátelé si pouze uvědomovali svou cenu. Sledovali čísla, měli po ruce finanční poradce a nebáli se žádat odměnu, která jim plně náležela. Fanoušci navzdory vzteku závistivých pisálků však svým miláčkům peníze přáli a klidně by tolerovali i desetimilionové částky, pokud seriál bude nadále fungovat a obohacovat jejich životy novými dějovými linkami.

Navíc tu byl i ten idylický předobraz jednoty, jež hercům dopomohl k ještě větší oblíbenosti. Jennifer Aniston a rozhovor pro The New York Times? Jistě, ale jen pokud budou souhlasit i ostatní z party. Interview pro televizi? Není problém, tedy pokud budou mít čas i ostatní. Svatby, narozeniny, křtiny, noční párty u bazénu. Přátelé dělali vše spolu. Žádné skandály, hádky na veřejnosti, pomlouvání hereckých kolegů. Jen pečlivě budovaný obraz vzájemné pospolitosti a ujištění, že jakmile zhasnou kamery, zůstávají kamarády i v reálném životě. Sice se občas řešily milostné avantýry mužské části osazenstva, vzhled hereček či váhové výkyvy Matthewa Perryho, ale ta jedinečná, v šoubyznysu takřka utopistická soudržnost, měla dokonale pevné základy. Přátelství se stalo jakýmsi štítem před objektivy hladových fotografů, kteří řešili i banality typu jaký druh pečiva si po ránu kupuje David Schwimmer.

To, že nešlo o hrané divadýlko dokazuje i odvaha Jennifer Aniston. Herečka byla úplně první z party, která Perrymu otevřeně řekla, že všichni vědí o jeho nezřízeném pití. Na překvapený výraz ve tváři dostal Perry jednoduchou odpověď: „I když se moc snažíš, stejně je to z tebe cítit.“ Finanční penalizace či vynesení informace na povrch? Kdepak. Pomocná ruka a ujištění, že kdykoliv bude herec potřebovat pomoct, kolegové mu jí poskytnou. A skutečně. Zjištění o Perryho boji se závislostmi na drogách a alkoholu vešla ve známost až po skončení seriálu, byť neověřené klepy se draly na světlo již dávno před tím. V tomto ohledu bych však nerad zacházel do podrobností, protože tohle nemá být článek o démonech Matthewa Perryho. Ostatně pokud se chcete o jeho nelehké životní cestě dozvědět první poslední, sáhněte po zhruba rok staré knižní zpovědi. Cílem předešlých řádků bylo pouze poukázat na fakt, že i v prostředí plném peněz, pomluv a poměřování velikosti vzájemných eg, může vzniknout reálné pouto přátelství, bez jakýchkoliv umělých barviv a dochucovadel.

Mocná televize

Když se řekne Přátelé, automaticky se mi kromě skvěle zábavy vybaví i vliv na popkulturu a posouvání trendů. Snahou kostymérky Debry McGuide a týmu jejích pracovníků určitě nebyla revoluce v módním průmyslu. K tomu došlo víceméně mimoděk. McGuide chtěla chlapce oblékat do pěkných neokoukaných věcí a holkám dopřávala elegantní šaty, které na vosích pasech krásně vynikaly. Trocha invence, špetka fantazie a nenápadné sledování módních novinek. Tahle mantra se táhla celým seriálem a diváci ji nemohli ignorovat. Chandler měl na krku pestrobarevnou kravatu a pánové v obchodech se druhý den dožadovali identické kopie. Stejné to bylo i s fešáckým sakem, jaké si Ross vzal na přednášku, či zelenými šaty Rachel. A když už jsme u Rachel, nemůžeme opomenout její rozličné účesy: „Ostříhejte mě, prosím, na Rachel.“ Tradiční přání amerických žen v kadeřnických salónech. Skoro jakoby se vrátily časy starého Hollywoodu, kdy ženy toužily po stejném účesu, jaký Marylin Monroe nosila v komedii Někdo to rád horké (1959). Fanoušci zkrátka sledovali úplně vše včetně toho, co herci říkají a řeší v jednotlivých epizodách.

Dnes bychom to možná nazvali přehnanou korektností, hlasem menšin, případně politickým zadáním, ale seriál zpracovával témata a problémy, o kterých se do té doby příliš nemluvilo (alespoň ne ve veřejném prostoru). Nejlepší na tom je, že tak činil nenásilným, zcela přirozeným způsobem. Je možné, aby vaše manželka po několika letech manželství zjistila, že jí přitahují ženy? Samozřejmě. To se přeci občas stává. Stejně tak je některým párům znemožněno počít dítě a řešení tedy nabízí adopce. Zástupci stejného pohlaví si mohou slíbit věrnost před Bohem, zloděj může mít i dobré srdce a biologický otec se může prezentovat jako homosexuál a transvestita v jedné osobě. Scenáristé s podobnými tématy neměli nejmenší problémy. Dokázali s nimi pracovat nenuceně, neboť na ně nikdo nevyvíjel tlak. Obratně reagovali i na těhotenství hereček, přičemž jejich tělesnou proměnu přirozeně zapracovali do zajímavých dějových oblouků. Třeba gravidita Lisy Kudrow přinesla nevšední řešení. Životní láska nevlastního bratra Phoebe, nemůže mít děti a tak se sestra nabídne a děti mu odnosí ve svém těle. Na druhou polovinu devadesátých let docela odvaz.

Váhavá smetánka

V kontextu dnešní doby už to zní trochu neuvěřitelně, ale Hollywood se k televizním seriálům dlouho stavěl poněkud váhavě až odmítavě. I tohle dokázal slavný sitcom změnit. Hostování slavných jmen bylo něčím, co k Přátelům neodmyslitelně patřilo. V první sérii to ještě není tak patrné, ale s postupným nárůstem popularity se korouhvička začala rychle otáčet. Každý, kdo v továrně snů za něco stál, toužil zavítat i do televizních studií Warner Bros. Účast v seriálu Přátelé jeden čas doslova odrážela prestiž a postavení na společenském žebříčku. Někteří hosté se nacházeli v počátcích kariéry, jiní patřili mezi hotové hvězdy. Někdo si střihl jen malý štěk a další ztvárnil postavu proplouvající několika epizodami. Na každý pád jde ale o dlouhý seznam čítající téměř padesátku nejrůznějších osobností. Jména jsou řazena abecedně, nikoliv podle velikosti dané role nebo dle chronologické posloupnosti v ději.

Adam Goldberg, Alec Baldwin, Aisha Tyler, Anna Faris, Ben Stiller, Billy Crystal, Bob Balaban, Brad Pitt, Bruce Willis, Charlie Sheen, Charlton Heston, Christina Applegate, Christine Taylor, Dakota Fanning, Danny DeVito, Debi Mazar, Dermot Mulroney, Ellen Pompeo, Freddie Prinze Jr., Gabrielle Union, Gary Oldman, George Clooney, Helen Hunt, Hugh Laurie, Isabella Rossellini, Jean-Claude van Damme, Jeff Goldblum, Jennifer Coolidge, Jennifer Lawrence, Jim O’Heir, Jim Rash, Jon Favreau, Julia Roberts, Kathleen Turner, Leah Remini, Michael Vartan, Morgan Fairchild, Noah Wyle, Paul Rudd, Reese Witherspoon, Robin Williams, Selma Blair, Sean Penn, Steve Zahn, Susan Sarandon, Tom Selleck, Winona Ryder a bonus navíc - zadek Al Pacina (tedy skoro).

Deset let zábavy

Ne, opravdu zde nechci provádět tradiční analýzu a zkoumat dějové oblouky pokrývající všech dvě stě třicet šest epizod. Nepochybuji o tom, že každý, kdo tento článek čte, zná Přátelé více než dobře. Proto bych se raději zaměřil na charakteristiku postav, zajímavé narativní postupy, scenáristické kličky a vůbec důvody, díky nimž si seriál zajistil tak konzistentní oblibu, která v důsledku přetrvává dodnes.

Každý správný seriál musí mít silné nosné téma, záchytný bod či zlomový chyták, který donutí diváky k tomu, aby si další sérii rozhodně nenechali ujít. Přátelé tyhle postupy dodržují, přičemž každá série obsahuje nějaký důležitý dějový středobod. První série si pohrávala s nevyřčenou láskou mezi Rossem a Rachel. Každý chtěl vědět, jakým směrem se milostná linka bude ubírat. Vrcholem šesté série jsou zásnuby Moniky a Chandlera, sedmá řada zase v závěru láká na utajované těhotenství Rachel atd. Zajímavý děj ale sám o sobě nestačí. K udržení divácké přízně jsou zapotřebí i silné postavy. První série dnes připomíná jakýsi zkušební prototyp, který pořádný upgrade předvedl až později. Vtipy ještě neměly ty správné grády a některé dialogy byly trochu křečovité, ale jako seznámení se šesticí diametrálně odlišných postav fungují první díly více než spolehlivě.

Monica Geller (Courteney Cox) je energická kráska v domácnosti. Skvěle vaří, je posedlá úklidem, bývá umíněná (i když to důrazně popírá) a má tak trochu smůlu na chlapy. Mnohem později však zjistí, že ideální partner se nenachází na druhém konci Manhattanu, ale v sousedním bytě. Její vzdělaný bratr Ross Geller (David Schwimmer) patří mezi typické smolaře. Na začátku prochází komplikovaným rozvodem, je žárlivý a stejně jako ostatní hledá svou životní lásku. Bohužel v souvislosti s něžným pohlavím někdy jedná příliš impulzivně, díky čemuž si na své konto postupně připíše rovnou tři rozvody. Kamarádi si z něj rádi utahují, protože paleontologie, které se Ross vášnivě věnuje, je pro ně pěkná nuda. Naivní holkou od vedle, která se v betonové džungli musí postavit na vlastní nohy je Rachel Green (Jennifer Aniston). Milovnice módních trendů, tvarohových koláčů a pěkných chlapů. Je nejlepší kamarádkou Moniky, s níž se zná od střední školy. Rachel zpočátku působí jako rozmazlená holka z bohaté rodiny, ale ve skutečnosti má srdce na dlani a pro své kamarády dělá první poslední.

Joey Tribbiani (Matt LeBlanc) byl vždy zárukou dobré zábavy. Neúspěšný herec, gaučový povaleč, beznadějný milovník dobrého jídla, nenapravitelný sukničkář a především pohodář, co problémy příliš neřeší. Za celý seriál vystřídá nejvíce partnerek, ale do chomoutu ho nedokáže dostat nikdo. Ztřeštěná Phoebe Buffay (Lisa Kudrow) připomíná mimozemšťana z cizí planety. Bývá výstřední, nečitelná a spoustu věcí vnímá úplně jinak, než ostatní. Pokud jde o muže, pak je Phoebe přímým ekvivalentem Joeyho. Partnery střídá rychleji než struny na své věčně rozladěné kytaře a kolikrát jde o pořádné podivíny. Z celé party měla Phoebe nejsmutnější dětství a jakoby to nestačilo, musí ještě snášet nepříjemná setkání se svým dvojčetem Ursulou. Chandler Bing (Matthew Perry) je skrytým žolíkem v partě. Sarkastický, maličko cynický, ale hlavně vtipný a nesmírně citlivý kluk, který štiplavý humor používá jako ochranný štít. Jeho kamarádi dlouho netuší, čím se vlastně živí, což příliš nevadí, jelikož Chandler svou kancelářskou práci stejně nesnáší. Jeho největší láskou i nemesis současně je Janice (Maggie Wheeler). Poněkud otravná majitelka pronikavého hlasu, která svým vysokofrekvenčním smíchem dokáže plašit i velryby pod vodní hladinou.

Tato základní charakteristika připomíná rozpracovaný obraz na malířském plátně, na nějž v průběhu dalších a dalších epizod přibývají nové tahy štětcem. Progres postav není nijak uspěchaný a dotýká se víceméně všech. Jen Ross je svým způsobem stejný od začátku až do konce. Monica najde životního parťáka do nepohody a v závěru seriálu adoptuje dvě děti. Phoebe opustí promiskuitní život a vdá se. Z hlediska popularity patřila Phoebe dlouho na poslední příčku, ale tím, že ze sebe udělala náhradní matku dětem svého nevlastního bratra, dokázala, jak moc miluje rodinu a diváci jí na toto konto rádi odpustili její výstřednost, nepatřičný sarkasmus a podivínství. Rachel si během let upevní postavení v módním průmyslu a stane se z ní cílevědomá svobodná matka. Je dobré přiznat, že některé změny a kontinuální vývoj postav fanoušky zrovna nepotěšili. Já osobně třeba nikdy nerozuměl snaze učinit z Joeyho totálního tupce. Vždy sice platil za poněkud pomalejšího chlapíka, ale kdybych seriál vůbec neznal a někdo mi pustil pouze epizodu „Jak Joey mluvil francouzsky“ ze závěrečné desáté série, nabyl bych určitě dojmu, že ta postava trpí vysokým stupněm mentální retardace. Chandler po svatbě s Monicou zase přijde o část své osobnosti, utlumí přísun dokonale trefných vtípků a získá podobu tuctového manžela, co rád sleduje telku a čeká na ženušku.

Pokud jde o kvalitu jednotlivých sérií, tak vzrůstající křivka dosáhla vrcholu zhruba u páté řady. Přátelé nemají vyloženě špatné díly. Za tím si budu vždy stát, ale musím uznat, že poslední třem sériím začal přeci jen docházet dech. Snaha vyždímat z pořadu veškerý potenciál a uměle jej natáhnout přinesla mimo jiné i častou recyklaci vtipů, opakující se situace, nevyrovnanost scénářů a slabší nápady. Přesto platí Přátelé za sitcom, který dokázal skončit včas a dopřál fanouškům emocemi nadopované finále. Kruh se uzavřel, volné konce byly svázány a dlouhá romance mezi Rachel a Rossem konečně došla ke svému šťastnému epilogu. Málokterý seriál ví, kdy odejít a netýká se to pouze sitcomů. Vezměme si, jak dopadl třeba mysteriózní seriál Ztracení (2004), vysoká politická hra Domek z karet (2013) nebo závěr nevšední kriminální pecky Dexter (2006). Někdy je zkrátka lepší dát přednost kvalitnímu zakončení před tučným šekem. Vyprávějte to ale producentům.

Je skvělé poslouchat zas a znovu perfektní dialogy, sledovat načasování vtipů a užívat si bezpočet komických nedorozumění, nebo vrcholně trapných okamžiků, jako když si Ross před oltářem splete jméno své nastávající. Výsledný mix výše zmíněného nabízel ideální prostředí, kde mohli zazářit hostující celebrity v nevšedních hereckých polohách a ještě zbyl prostor pro zajímavá témata. Od otázek maskulinity, přes kladení důrazu na altruismus, až po otázky neplodnosti. Na druhou stranu se seriál nikdy nebál lehce utahovat z homosexuality, sexismu či partnerských selhání. Sledovat věčně nevěrného Joeyho, jak řeší svého otce, který si sám udržuje milenku, je k popukání. Kvalitu seriálu dokázali ovlivnit i herci samotní. Nejen svými schopnostmi, ale také odmítáním nepravděpodobných situací a poněkud zvláštních scenáristických pokusů. Opravdu si nemyslím, že by fandové dokázali Chandlerovi odpustit nevěru vůči Monice. Moudré rozhodnutí pane Perry a zároveň důkaz, že herci své postavy znali lépe než kdokoliv jiný.

Sitcom Přátelé připomíná pestrý kaleidoskop, skrze nějž můžeme přijímat zlidovělé hlášky nebo sledovat jak se postavy svým konáním vzájemně ovlivňují. Vynikající je v tomto ohledu třeba epizoda „Chandler překročil čáru“, kde jediná Phoebe dokáže ocenit Rossovy příšerné hudební pokusy. V seriálu se navíc vyskytuje i slušná řádka zábavných vedlejších postav. Ať už jde o úsečného provozovatele kavárny Central Perk Guntera (James Michael Tyler), neřízenou střelu Janice, věčně nakrknutého pana Hecklese (Larry Hankin) či skvostně podané rodiče Judy a Jacka Gellerovi (Christina Pickles a Elliott Gould). Přátelé mají zkrátka vše, na co si jen vzpomenete. Možná proto zanechal seriál tak výraznou stopu v popkultuře. Jde o televizní show s velkou upřímností, veselostí a schopností donutit člověka k opakování jednotlivých dílů do zblbnutí. Každému, kdo chce pochopit, proč musel s přelomem milénia projít formát situační komedie divokou transformací, doporučuji seriál Přátelé.

Konec dobrý všechno dobré?

Tragické následky jedenáctého září roku 2001 jako by předznamenaly nejen blížící se konec seriálu, ale zároveň daly na vědomí, že bezstarostná pohoda devadesátých let je nenávratně pryč. I tak lze na seriál pohlížet. Jako na zakonzervovaný odraz starých dobrých časů. Možná trochu patetické řádky, ale zhruba tak to dnes s odstupem mnoha let cítím. Scénář finální epizody rozdělené na dvě půlhodinové části napsali samozřejmě Marta Kauffman a David Crane. Muselo to tak být, byť dvojice scénáristů později přiznala, že jim psaní dalo zabrat. 6. května 2004 show Přátelé skončila. Emoce na place se daly krájet a skalní příznivci u televizních obrazovek nestačili utírat slzičky. Premiéru poslední epizody si v USA nenechalo ujít téměř třiapadesát milionů diváků. Pouhých třicet vteřin reklamního času dokázalo vydělat dva miliony dolarů. Reklama samotná má v průměru cirka deset minut, čili šlo o nanejvýš výnosný byznys. Je zvláštní, že každoroční udělování cen Emmy (televizní ekvivalent Oscarů) míjel Přátele takovou dobu. Teprve poslední dvě série přinesly některým hercům zasloužené nominace a následné výhry.

Po odvysílání finále se cesty herců rozešly. Míním tím pochopitelně jen kariéru, neboť kamarády zůstávají dodnes. Musím se hluboce poklonit před neústupností, s jakou herci v proudu let odmítali společný celovečerní film nebo rovnou regulérní jedenáctou sérii. Respekt před takovým rozhodnutím. Teoreticky si umím představit film, ale ten by musel vzniknout buď bezprostředně po skončení seriálu, případně pár let po něm. Opravdu bych nechtěl vidět prošedivělého Joeyho s nadváhou, který u lékaře řeší problémy s inkontinencí. Úlitbu fanouškům tak alespoň zajistil speciál Přátelé: Zase spolu (2021), kde se herci sešli mezi ikonickými kulisami a zavzpomínali na staré časy.

A jak si parta vedla ve filmovém průmyslu? Courteney Cox ztvárnila v devadesátých letech hned několik zajímavých rolí. Asi nejvíce mi v paměti utkvěla jako ambiciózní reportérka z chytré jednohubky Vřískot (1996), která si pohrávala s podvracením hororových klišé. Lisa Kudrow nikdy nefandila hollywoodským velkoprodukcím a role hledala hlavně ve spleti nezávislých projektů. Asi největší kariéru dokázala rozjet Jennifer Aniston. Usměvavá herečka do filmového průmyslu skočila rovnýma nohama a zkusila si opravdu vše. Komedie, drama, thriller, krimi. Osobně jsem se skvěle bavil u odpočinkové komedie Millerovi na tripu (2013).

Matt LeBlanc měl na filmy vždy smůlu. Po celé řadě přešlapů na stříbrné plátno trochu zanevřel, ale prakticky hned po skončení Přátel kývl na seriál Joey (2004), kde nadále rozvíjel svou bezesporu životní roli. David Schwimmer do filmového světa také žádnou díru neudělal. Na druhou stranu si alespoň zkusil režii a dodnes se pohybuje v bludišti chodeb televizních studií, kde zastává producentské práce. Smutný klaun Matthew Perry má na kontě kinohit Můj soused zabiják (2000) a slušnou řádku televizních rolí. Po celý život však především sváděl boj se svými závislostmi. V dobách, kdy díky seriálu Přátelé vydělával milionové položky, byl pro drogové dealery hotovou zlatou rybou. Za poslední dvě dekády založil Perry několik organizací, kam přicházeli (a nadále přicházejí) nejrůznější lidé zlomení svými démony. Matthew Perry byl velkým bojovníkem, který ze dna dokázal vytáhnout spoustu ztracených duší.

Fenomén

Herci zestárli a za jedním z nich už opona definitivně spadla. Myslím, že tam nahoře mají o zábavu postaráno. Bavit se ovšem můžeme i my ostatní. Nekonečné reprízy Přátel stále rozdávají radost a procenta ze zisku pravidelně plní peněženky těch, kteří tento fenomenální televizní projekt přivedli k životu. Pokud znáte všechny díly nazpaměť, můžete si pouštět třeba desítky minut nepovedených záběrů. Zasmějete se u nich stejně dobře a ještě nasajete jedinečnou atmosféru, která na place vládla. Ať už se postavy v seriálu brodily jakýmkoliv vztahem, měnily zaměstnání nebo přijímaly životní prohry, pořád si udržovaly komplexnost a v jádru zůstávaly stejné. Témata a použitý humor mají navíc univerzální trvanlivost. Ano, Přátelé mohli být v zobrazení mladých lidí uprostřed velkoměsta více realističtí, ale to už by nebylo ono. Zůstala tu s námi trochu fantaskní vize světa, kde si vždycky můžete dát dobrou kávu a na problémy nikdy nezůstanete sami. Přátelé vyprávějí klasický příběh o tvrdé práci, pokusech, omylech, šťastných i nešťastných láskách. Jde o zářivý, poněkud přikrášlený relikt ze starých časů, ve kterém možná nejsou chytré telefony, násilí a kluby plné drog, ale právě proto máme Přátele tolik rádi. Nabízejí nám bezpečné útočiště a hromadu srandy.