Celý deathmetalový svátek v Praze se dá lehce a jednoduše shrnout. Jakoby totiž tvořil kvalitativní sinusoidu: FALLUJAH – dobrý, MALEVOLENCE – špatný, GOATWHORE - dobrý, AEON – špatný, REVOCATION – dobrý, a teď pozor, přijde změna: DYING FETUS dobrý a hlavní hvězdy CANNIBAL CORPSE mě opět moc neuchvátily. Lze ale jednoznačně říci, že spojení dvou velkých deathmetalových tour se v kontextu celého večera vydařilo nadmíru a přilákalo ke Smíchovskému nádraží početnou armádu černooděnců.
Kdo přišel o pár minut dříve, neprohloupil. Mladá naděje technické deathmetalové scény FALLUJAH nastupuje již nějakých deset minut před avizovanou šestou hodinou. Popravdě jsem se nejvíce obával toho, že předkapely budou zazděny zvukově, ale naštěstí mě hned první hrající přesvědčují o opaku. Koncert deathmetalové omladiny je jedním slovem strhující, zvuk se zdá být na poměry Meet Factory v pořádku, energické nasazení nechybí a materiál z desky „The Flesh Prevails“ nemá chybu, ačkoliv z něho zaznívá jen malý zlomek. FALLUJAH jakoby chtěli výběrem skladeb ukázat, že za sebou mají již mnohem více, než svoji poslední desku. V každém případě éterický závěr se skladbou „Sapphire“ mě zanechává v dojmu, že jsem byl svědkem jednoho z vrcholů večera.
Po necelé půlhodině přenechávají kluci z Bay Area pódium kolegům z MALEVOLENCE. Světová liga moderního technického death metalu se záhy mění v okresní přebor s lehce vesnickou příchutí. Maskáčové kapsáče, rovné kšilty a omšelé houpavé riffy na pomezí death metalu a NY hardcoru zdaleka nemají charisma první kapely. Pokud jsme u prvních dvou kapel mohli sledovat dvě cesty, kterými se může smrtící kov v podání mladých kapel vydat v budoucnu, tak MALEVOLENCE rozhodně nereprezentují tu správnou.
GOATWHORE otáčejí kormidlem. Kšiltovky a volná trika střídají naleštěné hřeby a pořádná metalácká řepa. Tato kapela reprezentuje to nejlepší z oldschoolového černého death metalu, obsazeného jen jednou kytarou. U ní to ostatně není nikdo jiný než Sammy Duet známý například z ACID BATH nebo CROWBAR a u mikrofonu kostnatý bazilišek Benjamin Falgoust, kterého jsem měl tu čest vidět naposledy v Meet Factory v roce 2011 s jeho druhou kapelou SOILENT GREEN. Srážka staromilského death a black metalu se tu více než vydařila. Falgoustovi nechybí charisma, neustále povzbuzuje publikum a v pitu je konečně veselo. Po jeho boku Sammy v nelítostných tempech krouhá kytaru. Koncert má poctivé rock’n’rollové grády a deathmetalový lauf. Odcházím vrcholně spokojený a přesvědčený o tom, že si doma co nejdříve musím opět poslechnout aktuální desku „Constricting Rage Of The Merciless“. Koncert GOATWHORE neměl chybu.
AEON jsou výjimka. Jedna z mála švédských kapel, pohybující se v extrémním metalu, ke které jsem si nikdy nevybudoval vztah, a která mě živě vždy nudila. Ani tento koncert nebyl jiný. Kývavá deathmetalová nuda, kterou jsem opět odzíval. Nezměnilo na tom nic ani to, že za poslední rok AEON prodělal personální čistku a omladil více jak polovinu svých členů, ba ani pokusy Toma Dahlströma masturbovat s mikrofonem. V poslední řadě kapele neprospíval přeřvaný zvuk, ve kterém se ztrácely vokály a nepříjemně řezala kytarová sóla.
Už jsem zmínil onu kvalitativní sinusoidu na počátku, takže teď je na řadě opět dobrá část festivalu, kterou obstarali bostonští REVOCATION. Výtečnou a vydatnou porci technického death metalu nezastavilo ani zranění kytaristy Dana Gargiula, který s obvázaným kotníkem odseděl koncert na židličce. Na živelnosti celého koncertu to však nic nezměnilo. Nový basák Brett Bamberger je stoprocentně křížencem hipíka a Tarzana, takže se více jak obstojně staral o řádně energické a upocené vystoupení, které mělo jak nadhled a živočišnost, tak také technickou brilanci. Stejně jako u GOATWHORE jsem si přísahal, že jejich poslední album „Deathless“ musím co nejdříve prohnat hlavou, protože živá prezentace titulní skladby z posledního alba nebo parádní „Madness Opus“ mě dostala do kolen.
Američtí drtiči DYING FETUS představují absolutní deathmetalové blaho. Sledovat sebejistou práci Johna Gallaghera zblízka je opravdový zážitek. Svým sytým hlasem štěká do plné Meet Factory a do toho na hmatníku pořádá pražcové dostihy ve velkém stylu. Když se poprvé ten večer ukázal pod září reflektorů, ozval se dokonce větší potlesk, než ten, který vítal tahouny večera z CANNIBAL CORPSE. DYING FESTUS jsou jedna z mála kapel, která se na pódiu nemusí nijak výrazně hýbat, aby se v publiku strhlo peklo, protože to jednoduše není zapotřebí. Prostě stačí jen to, že Sean Beasley ve svém pevném postoji líně pohazuje hlavou. Svým setem nastavují DYING FETUS laťku, kterou ani CANNIBAL CORPSE poté nepřeskočili.
Hlavní hvězdy večera se mi živě vždy nějakou záhadou vyhýbaly. I proto jsem byl celkem natěšen, že se konečně setkám s živoucí legendou death metalu, o které se na počátku devadesátek v zemích východního bloku povídalo, že na koncertech vraždí lidi. Zvuk parádní, ale charisma, které by z takového kultu mělo sálat, zde prostě nebylo. Při pohledu na hruškovitou, vlnící se figuru George Fishera, kterak si snaží vlasovým mlýnem vyšroubovat si vlastní hlavu, mě mnohdy napadaly komické myšlenky. Třeba to, že taková téměř komiksová figurka patří spíše do filmu „Men In Black“ jako nějaký typ obskurního mimozemšťana převlečeného za člověka. Více jak hodinový program jsem tak strávil spíše posloucháním a vzpomínáním, než pohledem na pódium.
