V pátek nastává hlavní den svátku grindového šíleství. Na scéně vystoupí hlavní headliner, kterým jsou NAPALM DEATH, na soupisce je i vůbec první grindová kapela z Číny, jež na Bojišti vystoupí. První dvě kapely mě unikají a první, co vidím je HIBAKUSHA. Rubanice z Orlové, kterou dopředu žene crustová přímočarost má jednu velkou vadu na kráse. Kapela sama vypadá, že ji to živě snad ani nebaví. Žádná energie, žádné charisma. Hudebně fajn, živě nuda s lehce apatickými lidmi. Škoda.
Čínští CAVE HAVE ROD jsou pravým opakem. Už před koncertem si svědomitě chystají dámské vložky, které zdobí krvavými cákanci, lepí si je na mikrofony a současně je na nich vidět opravdu velká nervozita. Ta padá, jakmile se zpěvák navlékne do ženských šateček, žluté trenky pod nimi si napěchuje dámskými vložkami a spustí se intro.
Hudebně v podstatě tupá grindová hopsačka, u které nechápu, proč má kytarista sedm strun. Všichni na pódiu ale mají nakažlivý rohlík z úsměvu. Když se rozhlídnu po první řadě, vidím, že se všichni smějí. Hudba vlastně hrozná, ale z těch pár metrů je ta dobrá nálada Číňanů nakažlivá. Zpěvák si po většinu koncertu ještě drží mikrofon veselým maňáskem, neustále dělá pitoreskní obličeje, ale celé dohromady to funguje. A to opravdu na tento druh humoru stavěný nejsem.
Po nich se na scénu stěhují frantíci z RATMBOMB. Mladičká kapela s kulatým vokalistou vpředu, který po čas setu řádí jako pominutý. Ostatně zbytek ansámblu nezůstává pozadu, tato pětice ze Strasburku je grindovým živlem se vším všudy. Kupředu je žene crustový průvan, vše se odehrává ve smrtících tepech s řádnou dávkou chaosu. Velmi vítané osvěžení pátečního poledne.
OBLIVIONIZED, kteří je střídají, jsou fanoušci technického death-grindu. Směs naprostého metalového chaosu, lámaných rytmů, kytarových výjezdů a pidliki vyhrávek se vyklidňuje do riffů většinou jen tehdy, když kytarista jde k bicím, kde má mikrofon a doplňuje vokál. Hlavní zpěv má v rukou klátící se odredovaný podivín ve flanelce, jeho hlasový projev se po většinu času ustáluje v hrubším mluvení. Technickou hudbu mám rád, a tak se trochu sám sobě divím, protože tohle mně vůbec ni neříká.
Pařížané DEPARTMENT OF CORRECTION jsou další kapelou bez basy. Tady už se ale válcuje více. Pološílený zpěvák se dvěma mikrofony neustále mění hlasové rejstříky, od grindových, až k těm opravdu obskurním a neidentifikovatelným. Kytarové a rytmické grindové vychřice jsou mnohem čitelnější než u OBLIVIONIZED a obsahují občas celkem fajn melodie.
Zásadní změna přichází s COLDWAR. Jejich zpěvák Trevor Mclave vzbuzoval už příchodem do areálu poměrně dost bouřlivých reakcí. Týpek s potetovaným ksichtem, který v nekonečných ornamentech má na svém těle stovky maličkých levotočivých svastik, z nichž jednu velkou má přímo na pupku prostě minimálně zaujme. Koncert COLDWAR na mě působil jako poplašná siréna před bombardováním.
Trevor nastupuje oděn do provokativního rozepnutého army kabátce s německou vlaječkou, takže jsou vidět i tetování na hrudi a břiše. Hudebně riffový grindcore s velmi suchým až blackmetalovým vokálem má něco, co jen málokterý žánrový příbuzný - opravdu děsivou atmosféru. Vzhledem k tomu, že stojím celkem blízko, vidím plameny v Trevorových očích, když zpívá. Vidím i to jak se jeho tělo celé třese. Přitom v zákulisí tento týpek rozdává úsměvy a působí téměř mile. Takový irský Vladimír Franz.
STRONG INTENTION mě zaujali snad jen tím, že lidí z této kapely dříve hráli v CATTLE DECAPTIATION, MISERY INDEX, PIG DESTROYER nebo DYING FETUS. Je silně poznat, že tato skupina se ani jednomu z těchto jmen nevyrovná. Druholigový grind/hardcore bez osobitosti.
NATRON jsou už staré vykopávky. V domácí Itálii se těší statutu deathmetalových legend a na Obscene Extreme mají již několik zářezů. Na jejich vitalitě se to však nijak nepodepsalo. Na apeninském poloostrově se jim říká kmotři death metalu.
Kytarista vypadá sice jako Klingon a zpěvák ihned po koncertě za scénou vyprázdní asi tři litry žaludečních šťáv ze svého žaludku, ale to k tomu asi patří. Poctivý špinavý death metal hrne jako buldozer. Na počátku sice nefunguje téměř celou skladbu mikrofon, ale nevadí. Tohle funguje. Plesnivý smrtelný kov hraný lidmi, kteří v Itálii kopali deathmetalové základy. Palec nahoru.
Intro Scatmana Johna otvírá dveře CREPITATION. Sebranka složená ze členů CEREBRAL BORE a AMPUTATED má dva chrochtající vokalisty, kteří se na scéně starají o show, ale vše ostatní je vlastně nuda. Podobné to mám se španělskými horror grindery GRUESOME STUFF RELISH. Tupy tupa bicí, pouštěné riffy a grindová veselice. Ale v tuto chvíli nic moc pro mne.
Texaští jsou další legendou na soupisce. SEVERANCE fungují od roku 1989 a jsou vlastně podobným spolkem jako NATRON. Staříci, kteří to dokáží pořádně rozparádit v sklepním deathmetalovém ranku. Je na nich velmi vidět, že si vystoupení užívají a je to nakažlivé. Užívají si ho i lidé pod pódiem.
CAPTAIN CLEANOFF mi unikají a vracím se až na deathové harcovníky HOUR OF PENANCE. Ti, ať dělali co na scéně cokoliv, vzbuzovali pocit, že dnes zkrátka nemají šanci si publikum získat na svoji stranu. A to hráli fakt pekelně dobře. Možná příliš lidí čekalo na GADGET. Ti naopak všechny v areálu rozdrtili na prach hned v prvních minutách. Jednoznačně jeden z vrcholů festivalu. Set, při kterém se skupina a publikum opravdu spojili v jedno. Obrovská porce energie a splašeného grindcore. Jakoby se zvednul uragán, který pocuchal vlasy všem, co byli poblíž. Prostě Švédsko.
Ve stejné zemi zůstáváme i s další skupinou. COLDWORKER byl původně projekt bubeníka z NASUM Andrese Jakobsona. Techničtěji orientovaný death-grind je parádní, ale má tu nevýhodu, že přichází po GADGET, kteří celé odpoledne opanovali. Švédský trojlístek uzavírá cirkusová šášogrindovka BIRDFLESH, při níž sbírám síly na vlajkovou loď festivalu.
Na NAPALM DEATH si člověk musel hezky počkat. Shane Embury má problém s DI boxem u baskytary. A tak se o dvacet minut zpožďuje. Nepříjemností je i to, že zvuk je na počátku dost podivný. Lezou bicí a vokály, ale kytary vůbec netlačí. To se zlepšuje až po první třetině setu.
Hraný materiál nese samozřejmě prvky festivalového setu, takže krom nejnovějšího zaznívají všechny hitovky včetně davedasátkových fláků jako „Siege Of Power“ a „Nazi Punks Fuck Off“. Barney řádí a kotel je tím nejdivočejším tento ročník. Co víc si přát? Snad jen narozeninové přání Čurbymu. A to přichází také, Barney Čurbyho ke konci setu zve na scénu, kde krom přání dostává i mikrofon a řve s NAPALM DEATH jednu skladbu.
Po NAPALM DEATH jsem bohužel padnul za vlast a lituji toho hlavně kvůli MUMAKIL, které jsem prošvihnul už podruhé. Mnoho lidí druhý den mluvilo o nerychlejších kopácích, které tento ročník byly ke slyšení. Tak snad zase někdy příště.
