Čas od času se stane, že se i metalová kapela pokusí rozšířit svou diskografii o album ne až tak úplně tradiční, dokazujíce světu svou hudební otevřenost a rozhled. Občas jsou tyto nahrávky brány jako příjemné osvěžení nezřídka homogenní produkce, jindy (a to si přiznejme, je mnohem častější případ) je lze považovat za totální zbytečnost, spojenou s útokem na peněženky šílených sběratelů. SOLEFALD otevření rozhodně jsou, proto vydání alba plného remixů zase až tolik nepřekvapilo; navíc se dala očekávat jistá úroveň…
V prvé řadě je nutno říci, že „The Circular Drain“ vyšlo k desátému výročí kapely, jež si díky svému neotřelému prolínání hudebních žánrů, častým stylovým obratům a zejména výtečným nahrávkám získala za dobu své existence nejednoho příznivce. Ke kulatým narozeninám tak muzikanti nadělili fanouškům i sami sobě kompilaci, na níž se krom zmíněných remixovaných skladeb nachází také kompletní demo „Jernlov“ (poprvé na CD), jež je dle mého názoru zajímavější než všechny remixy dohromady. Pro ty kdo neslyšeli – jedná se o velice povedený atmosferický black metal kombinující tradičnější momenty s experimentálním rukopisem utvářejících se SOLEFALD. Výrazně melodický, propracovaný a zábavný počin; navíc v sobě jednoznačně nesoucí ducha doby. V některých momentech (markantní je to např. ve „Philosophical Revolt“) zní kapela takřka jako CRADLE OF FILTH na prvních nahrávkách, a to včetně Corneliova „filthovského“ skřehotáku. Všechny čtyři skladby jsou pochopitelně remasterovány, což sice znamená přívětivější zvuk, ale v důsledku i ztrátu původní, nesmírně sugestivní atmosféry.
Zbytek alba pak tvoří remixované verze skladeb z prvního a posledního období kariéry norského dua. Upřímně řečeno, tato část „The Circular Drain“ se zase až tolik nepovedla. Jedná se o poměrně standardní elektroniku, což je určitě škoda - jak je patrno na příkladech „avantgardně“ spřízněných kolegů EPHEL DUATH („Pain Remixes The Known“) a především ULVER („1993-2003: 1st Decade In The Machines“), s podobným materiálem se dá vyhrát skutečně náramně. SOLEFALD (resp. jejich přetvořitelé) vsadili na poměrně jednoduchý recept, kdy k základní kostře jednotlivých kompozic přidali pár beatů, syntezátorů a efektů, čímž dosáhli poměrně rozpačitého výsledku. Výjimkou ze stále stejného mustru je snad jedině noisová záležitost „There Is Need“ v podání THE EXTREME ZWEIZZ FUCKOVER, za níž stojí Svein Egil Hatlevik aka Zweizz, dobře známý z působení v DØDHEIMSGARD či FLEURETY. Přesto lze i na této části desky nalézt několik vydařených momentů – zejména poklidnou a příjemně melancholickou „Sun I Call“ v podání HAVOC UNIT (neboli …AND OCEANS), a také minimalističtěji pojatou (na poměry tohoto alba) „A Motion Picture“ od RED SECTOR A.
