Pramen many ortodoxního blackmetalu pomalu ale jistě vysychá a jeho vydatnost se neúprosně snižuje. Jen velmi zdatní kuchaři jsou schopni z tenčících se zásob této životodárné suroviny navařit lahodnou krmi hodnou jazýčku zmlsaného konzumenta. Žádný strach! Mozek a duše projektu THORNS Snorre W. Ruch alias Blackthorn, S.W. Krupp, Vargův šofér (tenhle nick prý Snorreho strašně irituje), je dostatečně zkušeným harcovníkem na to, aby věděl, co si má s tenčícími se zásobami polotovaru počít a jak je co nejefektivněji zpracovat. Vždyť po více než desetiletí proplouvá se svým projektem THORNS (kromě toho, že se mihl skoro v každé druhé norské bandě) blackmetalovou scénou, takže zkušeností a talentu má na rozdávání. Je tedy s podivem, že ačkoliv můžeme THORNS zařadit do první vlny tvůrců black metalu, nevydali dosud žádné plnohodnotné řadové album. Prvním jejich počinem, jenž si vysloužil pozornost obecenstva, bylo demo „Grymyrk“ (1991). V průběhu 90. let THORNS natočili pár skladeb na různé kompilace a tributy ( vzpomínáte na zprzněný cover DARKTHRONE – „Pagan Winter“) a v roce 1999 svedli na známém splitku bratrovražedný duel s EMPEROR.
Pod hlavičkou THORNS spolupracoval Snorre s mnoha kvalitními hudebníky, ovšem k nahrávání debutu si přizval skutečná esa. Hellhammera, Satyra ani Aldrahna není nutno příznivcům blackmetalu blíže představovat. Tato jména byla stoprocentní zárukou toho, že se Snorreho myšlenky podaří do drážek CD převést v nejlepší možné kvalitě. A skutečně – to, co nám tenhle kvartet servíruje, je opravdu lahůdka. Snorre otevřeně přiznal, že se při nahrávání tohoto alba nechal inspirovat zvukem alba „Rebela Extravaganza“ (SATYRICON) a „666 International“ (DODHEIMSGARD). Rovněž Satyr s Aldrahnem určitě nebyli na radu skoupí, takže výsledným zvukem jsou THORNS svým vzorům zatraceně podobní. Podotýkám, že pouze zvukově. Hudebně si THORNS prošlapávají svůj vlastní dosud zarostlý chodník. Ona industriálně zabarvená kytarová houně je potřísněna směsicí nejrůznějších samplů, zvuků, svistů, kovových úderů, jimiž se pokocháme v osmeru pestře vystavěných kompozic.
Úvodní „Existence“ nenechá nikoho na pochybách, že právě nasloucháme něčemu nevšednímu. Riffová hradba, hnaná kupředu Hellhammerovými bleskurychlými kopáky a s intenzitou úderů si pohrávajícími klepety, se žene přímo proti nám. Po pár sekundách nás překvapí první vibrující sampl v podobě jakéhosi zmutovaného komářího pískotu, jenž nádherně přizvukuje Adrahnovu naléhavému hrdelnímu recitativu. Rozmáchlá sedmiminutová „World Playground Deceit“ nabízí střídání svižných úprků s naopak volnějšími plochami, „Shifting Channels“ hrozivé syntezátorové pazvuky, údery vycházející z nějaké opuštěné fabriky, majestátně klenuté a všedrtící riffy tu a tam přerušené tupou explozí. Nechybí pohodová poněkud lehčí a svižně odsýpající skladba v podobě „Stellar Master Elite“ ani tíživá a pesimistická dvoudílná „Underneath The Universe“. A je tady vrchol v podobě „Interface To God“. Úvodem několik Hellhammerovou artilerií podpořených svižných zářezů a už to jede, už to sviští po kluzišti. A to, co zhruba ve 40 sekundě skladby počíná se svými hlasivkami provádět Satyr, je něco úžasného. Desetisekundový hrdelní orgasmus astmatického podsvinčete, jemuž řezník právě prořízl hrtan i s aortou. Hypertemný „Vortex“ naši pouť po končinách Snorreho duše ukončí. Takhle nějak si představuju soundtrack z návštěvy pekla. Majestátné syntezátorové plochy v pozadí narušované nejrůznějšími samplovými ejakuláty, ponurá recitace samotného Lucifera, opatrné náladu nenarušující riffy, které naplno zesílí až v druhé polovině skladby. Po poslechu „Vortexu“ mi nezbývá než začít se modlit, abych se nikdy do pekla nedostal. A vám radím totéž!
Pokud se týká lyriky, uvádí Snorre tři témata, jimiž se ve svých textech zabývá – zkoumání temných zákoutí hudby, vědomí a vesmíru. A své myšlenky se mu podařilo převést do hudební roviny za pomoci vynikajících muzikantů skvěle. Veškeré kytarové party a syntezátorové záležitosti, včetně zvukových úprav obstaral Snorre sám a o vokální linky se podělili Satyr s Aldrahnem. Vždy, když mám možnost, pěju na Hellhammera ódy. Musím. Že je nejlepší z nejlepších o tom jsem přesvědčen už dlouho. Avšak občas jsem připustil, že v práci nohou se mu tu a tam některý z kolegů vyrovná. Po poslechu THORNS padly i tyhle pochybnosti. Na albu se velmi často nachází pasáže v nichž Hellhammer šlape takovou rychlostí, že nelze vůbec vnímat mezery mezi jednotlivými údery. Z kopáků je slyšet pouze tupě jednolitý zvuk. Snorre měl prý plno práce s tím, aby tohoto střelmistra ukočíroval a dostal z něj takové rytmy, jaké si skutečně představoval, tzn. mechanicky přesné bez nějakých častých a výrazných přechodů (jak je Hellhammer umí z MAYHEM). Tedy rytmy spíše kovenantovské, avšak několikanásobně rychleji zahrané. Vesmírné zabarvení zvuku pak Snorre získal po jejich prohnání přes různá počítačová udělátka. Basy vůbec nebylo potřeba. Pokud bylo nutno, došlo ke žádoucímu zhutnění zvuku zase uvnitř computeru.
Album THORNS bylo nahráno už v letech 1999 a 2000, ovšem vyšlo po různých úpravách až před necelým rokem. Pokud je vaše duše černá (nebo alespoň našedlá) a ještě THORNS nemáte – rychle pro něj! Ale při jeho poslechu pozor! Abyste nedopadli jak starý Truskavec, kerý si splétli flašu voňavej slivovice a dali si místo ní pořádný hlt………petrolínu!
