ARCH ENEMY - Doomsday Machine

ARCH ENEMY - Doomsday Machine

ARCH ENEMY - Doomsday Machine

ARCH ENEMY - Doomsday Machine

Surfujú po najvyšších vlnách boomu metalovej hudby, patria medzi jej najväčšie hviezdy, nehrajú oveľa odlišnejšiu hudbu než väčšina headlinerov rovnakej scény, dobyli Japonsko, v ich čele stojí žena, ktorá si namiesto nočnej pleťovej masky do svojho nemeckého hrdla každý večer vlieva za hrnček žlče a svojou unikátnosťou kapele prilákala nejedného fanúšika. ARCH ENEMY si užívajú svojho vydobytého štatútu a vo svojej druhej etape fungovania (teda po príchode speváčky Angely Gossow) vydávajú už tretí radový album. „Wages Of Sin“ bol nekompromisný, pri „Anthems Of Rebellion“ objavili dokonalý recept na zaručené a úderné metalové hitovky. Zostali však svojskí, prečo im to teda zazlievať, navyše ak sa v ich radoch spúšťa z obojka jeden z najlepších riffmajstrov, akých kedy nosila táto zem, Michael Amott.

ARCH ENEMYAk si porovnáte zvuk s predošlým albumom, novinka je o poznanie hrdelnejšia a tvrdšia. Základné znaky typického štýlu ARCH ENEMY (resp. Michaela Amotta) sa uchovali, stále počuť typicky švédske riffy s čímsi carcassovsky arogantným, striedajúce lomeno miešajúce sa s miestami až pateticky melodickými heavy metalovými vyhrávkami. Oproti posledným dvom albumom príliš malý posun dopredu, poviete si. Napriek tomu však novinka disponuje magnetizmom, je to čosi ako doťahovanie po malých kúskoch k dokonalosti. Roztrúsené po celom albume nachádzate zrnká originality, ktoré dodávajú celému tomuto kolosu dávku odzbrojujúcej atraktivity. Začne to až pri výstavnom kuse albumu, štvrtej „My Apocalypse“ a dokonalom, takmer rockovom riffe v slohe, po ktorom kapela prinesie ešte nejedno prekvapenie. „Carry The Cross“ pokračuje heavy metalovo, formálnu podobnosť s čítankou metalovej histórie predčí punc pôvodného feelingu ARCH ENEMY, pozvárané v jeden celok to znie výnimočne. Nahrávka miestami nezaprie komerčnejšiu produkciu, typickú nánosmi vaty, občas začujete už použité (zrejme aj osvedčené) postupy a pútače z predošlých albumov, ani tie však príliš neznižujú celkový nadpriemerný dojem z „Doomsday Machine“.

ARCH ENEMY - Christopher AmottZačiatkom tohto roku sa dostalo Christopherovi Amottovi, Michaelovmu mladšiemu bratovi, pocty vlastného „signature modelu“ od japonského výrobcu gitár. Po dokončení albumu však kapela oznámila, že si Chris dáva v jej radoch dočasnú pauzu, aby sa mohol plne sústrediť na svoje štúdium doma vo Švédsku.

ARCH ENEMY zrejme nespravia revolúciu v metalovej hudbe, a pravdepodobne ani nebudú mať dôvod pokúšať sa o to. Dôkladne však preorávajú brázdy svojej vlastnej tvorby, hľadajú v nej nové možnosti a prinášajú svieže nápady. Posúvajú ďalej svoj zvuk a je takmer isté, že „Doomsday Machine“ zopakuje úspechy svojich predchodcov u širokej fanúšikovskej základne. Čo je však dôležitejšie, spĺňa všetky predpoklady aj na pozitívnejšie recenzie u prísnej hudobnej kritiky.

 71

V-dur

Verdikt

ARCH ENEMY dôkladne preorávajú brázdy svojej vlastnej tvorby, hľadajú v nej nové možnosti a prinášajú svieže nápady. Posúvajú ďalej svoj zvuk a je takmer isté, že „Doomsday Machine“ zopakuje úspechy svojich predchodcov u širokej fanúšikovskej základne.

Hodnocení

Autor
8 / 10
Redakce
7,6 / 10
Čtenáři
7,8 / 10

Další informace

Stopáž: 49:09

Produkce: Rickard Bengtsson
Studio: Slaughterhouse

Mixáž:
Andy Sneap

www.archenemy.net

Skladby

  1. Enter The Machine
  2. Taking Back My Soul
  3. Nemesis
  4. My Apocalypse
  5. Carry The Cross
  6. I Am Legend / Out For Blood
  7. Skeleton Dance
  8. Hybrids Of Steel
  9. Mechanic God Creation
  10. Machtkampf
  11. Slaves Of Yesterday

Diskografie

Will To Power (2017)
War Eternal (2014)
Khaos Legions (2011)
Rise Of The Tyrant (2007)
Doomsday Machine (2005)
Anthems Of Rebellion (2003)
Wages Of Sin (2001)
Burning Japan Live (1999)
Burning Bridges (1999)
Stigmata (1998)
Black Earth (1996)

Jiné pohledy

7,5 / 10
Bratři Amottovi a jejich ARCH ENEMY jsou hudební držáci, to nemíním jako slovo sprosté, ale jako vyjádření jejich schopnosti zuby nehty držet svoji tvůrčí úroveň na minimálně standardní úrovni. I na „Doomsday Machine“ drží, držkující Anžéla je sice poněkud svérázným doplňkem instrumentálně na výši podaného a melodiemi protkaného metalu, ale v tomhle ohledu jde asi hlavně o osobní vkus každého z nás. Vše důležité už zmínili kolegové, takže za sebe doplním jen známku.
Noisy | 22. srpna 2005

 

7 / 10
Inu je to tak, ono kouzlo, které přinesl zpěv Angely na "Wages Of Sin" se začíná pomalu ale jistě vytrácet. Ne, že by se slečna Gossow nesnažila o jiné hlasové experimenty, to ne, leč všechno to snažení se odehrává pouze a jen v intencích brutálních poloh. Je to škoda, protože občasné záblesky melodických vokálů by do současné produkce ARCH ENEMY padly jako ulité. I nadále budu dávat přednost staré klasice "Burning Bridges" a hlavně nepřekonatelnému milníku "Stigmata".
Reaper | 21. srpna 2005

 

8 / 10
Luboš má recht. I když to na první poslech není úplně patrné, v tvorbě ARCH ENEMY se udály změny. Původní sklon brutálního thrash-deathu následovaného melodickým deathem made in Sweden nahradil prazvláštní melodický feeling se šokujícími místy a až psychedicky znějícími postupy. Ještě tak dva tři kroky z kolbiště tímhle směrem a ARCH ENEMY budou hrát heavy metal. Ale moc pěknej heavy metal. Nejvíc mi na albu vadí rozhodně Angelka, která sice může být dobrou prodejní značkou, nikoli však už skvělou vokalistkou. Po třech deskách se její potenciál totiž poněkud vytrácí. Moment překvapení je pryč a zůstává jen sterilní, plochá, brutální a brutálně nezajímavá vokální linka.
Louža | 23. července 2005

 

8 / 10
ARCH ENEMY na „Doomsday Machine“ (možná trochu překvapivě) představují ideální řešení pro ty, co už si zoufají buďto nad poslechem melodického heavy – speed metalu anebo naopak klasického death metalu, a zároveň při tom nepostrádají špetku tolerance pro druhou ze jmenovaných kovových odrůd. Angela Gossow a spol. jakoby tentokrát holýma ruka vložili do výhně tavící pece zamrzlé severské srdce a sotvaže se rozehřálo, zase si jej šoupli zpátky do hrudního koše. Proto vás při poslechu alba můžou velmi lehce pohltit nebezpečně zběsile se střídající pocity chladu a horka a proto se můžete závratně rychle ztratit v mírně opojném a všeobjímajícím pocitu mazaného triumfu nad soudobým metalovým gordickým uzlem. Ve skutečnosti to nejspíš nebude tak zásadní, ale při poslechu grobiánských šlehanců jako „My Apocalypse“, „I Am Legend/Out For Blood“ nebo „Matchkampf“ (přestože v jejím případě s dokonale opsaným úvodním motivem na bicí sepulturovské „Territory“) a živočišných jízd „Taking Back My Soul“, „Nemesis“ či „Carry The Cross“, protkaných jemným předivem čisté melodie, se jeden podobným přirovnáním prostě neubrání. A ať tak či tak, jedno je jisté – s takovým materiálem se na metalových kolbištích neprohrává.
Louis | 20. července 2005