Když jsem tu nedávno, pro překlenutí prokletí zahajovací věty, použil úvahu na téma, kde čerpají autoři své náměty, nějak se mi z toho zjednodušeného přehledu vykouřil scénář inspirovaný skutečnou událostí. To se mi studem skoro rosí čočky, protože postavit se takovému úkolu v uceleném dramatickém díle považuji za jednu z nejtěžších disciplín umělecké tvorby. Bohužel výsledky bývají přímo úměrné obtížnosti úkolu a jen samotná odvaha se do věci pustit nezakládá důvod pro větší benevolenci, či mírnější hodnocení. Možná tím spíš, že režisér a autor předlohy „Sametových vrahů“ Jiří Svoboda není ani v branži, ani na poli skutečných příběhů žádným panicem. Především v časech státního zřízení, zakončeného v našich končinách někdy v listopadu roku 1989, byl hodně produktivní, i když výrazněji se do povědomí širší veřejnosti zapsal snad jen díly „Zánik samoty Berhof“ či „Skalpel, prosím!“, zatímco úskalí reality si vyzkoušel ve snímcích „Spartakiádní vrah“ a „Udělení milosti se zamítá“.
Když už nic jiného, mohlo mu toto poznání přinést zkušenost o tom, co je dobré a čeho se naopak propříště vyvarovat. Takhle bezprostředně se mi zdá, že mu to tehdy buď nikdo neřekl, nebo to za těch 14 let filmařské pauzy, obětované na oltář nejlevicovější politiky, úplně zapomněl. Nějak se totiž nemohu zbavit dojmu, že přívlastek „dokumentární“ by filmu v tomto případě slušel nejvíc. „Sametoví vrazi“ nejsou ničím jiným, než převyprávěním skutečných událostí, se vším, co pro jejich vznik a směřování bylo určující.
Ale je tohle úloha celovečerního filmu? Život bohužel nebývá tak přímočarý a strhující, aby se dal bez dalších úprav shrnout do celku, bez nebezpečí nudy. Právě schopnost oprostit se od otročiny vyprávění, vědět, kde to či ono podtrhnout nebo naopak vynechat, popřípadě kde se nabízí možnost vložit do scénáře něco úplně nového, jinými slovy, příběh zdramatizovat, je na tomto odvětví nejtěžší. A po hříchu nelze nedodat, že přesně tady pan Svoboda také vyhořel. Vynechat (bez donucení) se mu nepovedlo vůbec nic, to co bylo přidáno má navíc většinou tendenci sklouzávat do klišé. Pokud k tomu ještě připojíte fakt, že naprosto chybí práce s náznaky a postupy založené na představivosti, zamířil k jakémusi zdlouhavému vyprávění naprosto spolehlivě. Z celkového počtu pěti zavražděných se do scénáře vešli jen čtyři, a přesto je stopáž natažena na dvě a čtvrt hodiny, což přiznávám, bych v dobách klasických dřevěných „kinolavic“ jen nerad absolvoval. Je to prostě ukrutánsky dlouhé a basta!
Na druhou stranu jen v té délce to taky není. Kdo strávil stejně dlouhou dobu na doplňkové sesli v lóži Národního divadla zhruba ví, kam mířím. Pohodlí a komfort výhledu se u tohoto místa s multikiny srovnat nedá ani v nejmenším, a přesto v kapličce strávený čas překvapeně zjišťujete až po posledním plácnutí. V případě „Sametových vrahů“, s jistou dávkou nadsázky, už v čase 1:45 pátráte v hlavě po střípcích modliteb, kterými titulky o tvůrcích přilákat. Z toho pak vyplývá několik dalších výtek, ale bylo by nefér dál kritizovat důsledky už zprzněné příčiny. Do popisu podstaty příběhu bych se tu nerad pouštěl. Nejradši bych vás odkázal na oficiální stránky, kde je to provedeno mnohem větším mistrem psaného slova. Pro mě a mé hodnocení filmu je právě tento zdroj naprosto zásadní, protože se spolu s vynikajícím trailerem podílel na formování mého očekávání. Síla příběhu a náhled použitých výrazových prostředků sliboval mnohem víc, než jaký byl nakonec výsledek. 
Vše sledujeme z pozice hlavního hrdiny v podání Michala Dlouhého (Karel Hrubeš), to celé obaleno neskutečnou porcí, dle mě naprosto zbytečné, omáčky v podobě jeho „vedlejšáků“. To však vede k tomu, že o Hrubešovi víme naprosto vše, zatímco ostatním postavám se věnuje pozornost pouze v případě vzájemné interakce. Samo o sobě by nemuselo jít o tak špatný nápad, bohužel na plátně probíhají (byť velice omezeně) i další příběhy bez účasti Hrubeše, a tak tato fixace na jedinou osobu poněkud ztrácí význam. Těžko se chápe i kontrast v přesnosti - na jednu stranu už zmiňovaná otrocká snaha o popis všeho, co se skutečně odehrálo - tím nepochopitelnější je pak ničím nezastíraná ignorace doby, kdy se orlické vraždy děly. Zdánlivá prkotina, ale pak ve filmu létají finanční hausnumera, která bez znalosti období nelze patřičně docenit. Přeci jen v době, kdy Audi TT (které je ve filmu skutečně kupováno) stojí milion, spadá vražda pro 800 000,- spíš mezi činy fantasmagorické, kde trestní sazba není doživotí v první nápravné za úkladnou vraždu, ale rok v blázinci za nepříčetnost. 
Samostatnou kapitolou pak je neuvěřitelné množství klišé, které se do filmu dramaturgům České televize podařilo propašovat. Krom celé osoby už zmiňovaného, zásadně křivého a všemohoucího politika, stojí za úšklebek například inspirace u zahraničních seriálových kolegů při vytváření image vyšetřujícího policisty – bordeláře. To nejhorší ale přichází v samotném závěru v podobě scény loučení chromého Hrubeše se svou družkou. Ten dialog lze přetrpět opravdu jen s vědomím, že už to dlouho trvat nebude. O naprosté a ničím nenarušené jednostrannosti ani nemluvě. Tady to jde tak daleko, že jediný normální (rozuměj běžný, zaměstnaný, nekradnoucí a nevraždící) člověk je zde představen jako malomyslné tupé individuum, slepě tolerující i detailní pohled na manželčinu nevěru. Sauna, pára, výřivka, bazén. Nevím, jestli mají narušitelé zákona na vyjmenované nějaký fetiš, ale jestli ne oni, tak pan Svoboda určitě. Tomu množství vody v jediném filmu může konkurovat snad jen „Titanic“, nelogičností souloží a četnosti nahých těl pak „Post Coitum“.
Tím bych ale kritiku ukončil, neboť „Sametoví vrazi“ měli i pozitivní stránky. Nejvíc se mi líbilo vykreslení charakterů postav a ztvárnění těch hlavních. Především Jan Dolanský coby Křížek byl jednoduše bezchybný. Jeho postava chladnokrevného, cynického chlubila, v soukromí ovšem milujícího a snad i zbožného manžela, byla excelentní. Vůbec – zdánlivých paradoxů se objevuje několik. Pěkným vztahem k ženě, ostře kontrastujícím s jeho konáním mimo domov je „postižen“ i Hrubeš a za zmínku stojí i pohled vnučky na babiččinu praxi v sadomasochistickém salónu nebo přemýšlivý blbec v postavě Hrubešova podváděného švagra. Ve světle poslední doby byly velice kvalitní a především uvěřitelné i dialogy a až na extrémní úlety i pohled do podsvětí. Zajímavá byla kamera, která ale určitě nesedne každému. Už třeba to, že téměř nenajdete teplé barvy, všechno je tak nějak do zelena, modra nebo černa. Akční záběry bez výjimky založené na střihu, ale celkově se dá říct, že v rámci možností (produkce ČT asi neomezenými finančními prostředky neoplývá) dělaly technické profese co mohly.
Samostatně bych se ještě rád zmínil o zvuku - možná, že v tom sále jen nefungovaly zadní reproduktory, ale zvuk vycházel pouze od plátna a prostorový efekt byl vytvářen vytažením či potlačením zdrojů hluku v obraze. Zřejmě příprava pro uvedení v TV, ale docela zajímavé. Po dlouhé době vyplněné vysokorozpočtovými snímky jsem tak zažil film, kde vizuální dojem byl upřednostněn před zvukovým, kde nebyla potřeba celkové vyznění uměle umocnit přeřvaným detailem okolí.
