Tak konečně! Bez velkého humbuku, bez křiklavých titulků v novinách a šokujících odhalení v nedělní chvilce bulváru přichází znovu muž, který berličce reklamní „masírky“ dávno ukázal záda, osobnost tiše stojící vysoko nad zaprděnými móresy české pavlače populární hudby. Jarek Nohavica totiž stále nosí bolestně jímavý plášť potulného písničkáře Darmoděje, takže mu zákonitě náleží i rozličné výsady. Třeba odpustek za slabší a jakoby bezkrevnou zpověď o „Jeho smutném srdci“, kde krom tradičně oprášených „stařešin“ vyčnívala snad už jen španělskou krví rozehřátá „Silueta“.
O to netrpělivější bylo čekání na první reparát. Zvláště, když ani v mezičase ostravský trubadúr vůbec nezahálel. Vzpomeňme na hodně vydařený soundtrack (a samozřejmě i celý film!) „Rok ďábla“. Už tehdy bylo ve vzduchu jasně cítit, že společné muzicírování s rockově nebojácným ČECHOMOREM může do jeho básnické mysli přivanout hodně čerstvých podnětů. A světe (tedy alespoň Čechy, Slovensko a premiérově i Polsko, kde deska vychází s bonusem v polštině) raduj se, intuice skutečně nezklamala!
Tak především - definitivně pryč je ta protivná unylost z minula! Nahrávka dýchá nespoutanou živočišností a rozhodně to není pouze zásluhou úvodního „Krupobití“ se hřmotem elektrické kytary a hammondek. Osobně sice upřednostňuji Nohavicu v komornějším balení, ale proč ne, na rozehrání disku slušný nákop. Největší sílu však pochopitelně ukrývá krásné smutnění, nejlépe s co nejmenším nástrojovým obsazením. Taková je památce Karla Kryla věnovaná „Mařenka“ pouze s akustickým doprovodem, takový je „Babylon“ pranýřující dnešní hektický život velkoměsta, mrazivou zimní nocí prokřehlý „Masopust“ i bez debat nejsilnější položka alba „Dlouhá tenká struna“ napínaná pouze černobílým klavírem, při níž srdce přestává tlouci a duše se pod husí kůží na celém těle nad tou nádherou tetelí. Jsme-li u krásy, nutno ještě rozhodně vyzdvihnout heligonkářskou „Ostravu“, naprosto precizně a bez patosu zpracované téma povodní ve „Velké vodě“ i legrácky typu „Pochod Eskymáků“ („du, du, du a du poledu, dozadu du i dopředu du...“) nebo „Milionář“. Sázíte-li na oprášenou minulost, sázíte samozřejmě správně. Dvě starší písničky v novém dopadly tak napůl, když letitou „Na dvoře divadla“ posílila hlavně hostující trubka Radka Pobořila (ČECHOMOR), ovšem ve výsledku bych dal přednost verzi původní, zato „Ženy“ chytily v aranži akordeonu a maracasu neskutečně šmrncovní sex appeal a je z toho pecka mezi světla! Mezi poraženými tak sice zůstala Plíhalovsky přeslazená „Sestřička ze špitálu“, unylá „Převez mě, příteli“ a především naprosto zbytečná sebeobhajoba „Nic moc“, kterou Nohavica jako umělec oslovující všechny generace, kritiku nevyjímaje, naprosto nemá zapotřebí, ale to všechno jsou jen drobné mušky, masařka žádná.
V podstatě není vůbec důležité, zda se povedlo dosáhnout na nejvyšší mety známé z dob „Mikymauzolea“ či „Podivného století“, protože proplout „Babylonem“ autorovy fantazie je prostě a jednoduše nádherné. Osobně mi stačí, že se vrátil k tomu v čem je nejsilnější - tedy osobitým textům, mrazivé výpovědi a posmutnělé radosti z hudby která umí i bolet. Zůstalo jen málo básníků na světě, ještě méně v naší rodné domovině, proto si jich nutno tolik považovat. Jarek Nohavica jako hračička se slovy, jako jedna z posledních bariér proti upatlaným bezmyšlenkovitým rýmovačkám pro puberťáky s uhry na čele a soplem u nosu tuto zástavu drží dál. Já jsem navýsost spokojen a vy byste měli být také.
