Před návštěvou tohoto koncertu mi hlavou probíhaly dvě zásadní otázky: Zvládne Nohavica s filharmoniky plnohodnotně pobavit klasicistními úpravami svých písniček lidové pražské publikum? A dokáže přenést vřelou atmosféru svých divadelních vystoupení na půdu největší haly v Čechách?

Odpovídat se mi Jarek se svými ofrakovanými souputníky vedenými dirigentem Marko Ivanovičem jal pár minut po 20 hodině, za bouřlivého uvítání vyprodané O2 arény (všechna místa byla na sezení, včetně prostoru standardně používaného pro ledovou plochu).

Dva zahajovací songy „Těšínská“ a „Markéta“ mé obavy zrovna nerozmetaly. Jejich „zvážnělé“ verze vyznívaly sice zajímavě jinak, temněji, propracovaněji, ale zároveň neměly tah na branku originálu. Kdyby měl takto vypadat celý koncert, jednalo by se pro řadového Nohavicova fanouška o nepříliš zábavný zážitek.

Jarek si s touto situací zkušeně poradil dramaturgickým krokem, kdy se na pódiu střídaly dvě varianty hudebního doprovodu:  1) zmíněný orchestr, 2) on s kytarou, plus akordeonista a klavírista v jedné osobě Robert Kusmierski, který na jeviště nastoupil právě ve třetím štychu a hned pomohl Nohavicovi předvést publiku jednu z jeho hlavních devíz: svižné, vtipné, jednoduché songy, což také pražští posluchači náležitě ocenili.

Naopak pomoc symfonické sekce slušela rozjímavějším, smutnějším baladám a podle téměř dirigentské gestikulace si i hlavní protagonista večera zpíváni s klasicky hudebně vzdělanými profesionály užíval.

Takto fungující dramaturgický model umělec ještě doplnil veselým povídaním mezi hraním, a když ve skladbě „Ženy“ pozapomněl text, přiznal se k trémě s odůvodněním: „O2 aréna není porta, kurva“. Zmíněná hala pak byla definitivně jeho (a tak trochu Nohavicu podezřívám z úmyslu...).

V podobném duchu se nesla hlavní část večera. V další lidovce „Fotbal“ předvedlo klasické těleso, že i ono umí řádně hrábnout do strun a byl z toho snad největší aplaus večera. Nohavica naopak vyšel vstříc orchestru volbou árie z Dona Giovanniho ve svém veselém přebásnění a podání. Nadále ironicky konverzoval s publikem, rýpnul si do hodně opožděných příchozích („no, co už s váma“) či do nezpívajících V.I.P. hostů v prvních řadách.

Pravdou ale je, že finále večera, kdy se pokoušel nastudovat (nakonec celkem úspěšně) s národem O2 Arény text i melodii jisté odrhovačky za spolupráce v Janáčkovu kutálku se proměnivší filharmonii, vyznělo lehce lacině. Naštěstí definitivním závěrem bylo Nohavicovo přání všeho dobrého a poslední song „Vlaštovko leť“.

Vystoupení tak nakonec shledávám zajímavým a zdařilým. Oceňuji sílu Nohavicova hlasu během dvouhodinového vystoupení. Myslím, že druhý den, kdy měl Jarek v O2 vystoupit jen s kytarou, akordeonem a piánem to zřejmě byl ještě větší mazec, laťka atmosféry divadelních vystoupení však zůstane stejně nepřekonána. Ale nacpěte do tyjátru během dvou dní 16 tisíc lidí, že?