„Toto je volání o pomoc těžařské lodi Červený trpaslík! Posádka je mrtvá, zahynula v důsledku ozáření. Jediní, kdo přežili, jsou Dave Lister, který byl v době nehody na lodi ve stavu nevědomí, a jeho březí kočka, bezpečně uzavřená ve skladišti. Po probuzení za tři miliony let je Lister pouze ve společnosti tvora, jenž se vyvinul z jeho kočky, a Arnolda Rimmera, holografické simulace jednoho mrtvého člena posádky. Já jsem Holly, lodní počítač s IQ 6000. Což je stejně, jako má 6000 učitelů tělocviku.“
První kontakt
Jen málokterý seriál měl takový vliv na mou osobnost jako kultovní britský sitcom Červený trpaslík (1988). Jen málokteré postavy mají tolik oddanou fanouškovskou základnu jako hoši z Trpaslíka. Nízkorozpočtový televizní projekt, oděný do roztomilých papundeklových kulis, se stal v průběhu let dokonalou parodií na sci-fi klišé, levné horory, pitomé romantické limonády a hromadu dalších popkulturních odkazů. Navzdory delším časovým prodlevám je tu s námi seriál dodnes a zatím to vypadá, že jen tak neskončí. Za tu dobu stačili čtyři krajně nepravděpodobní hrdinové navštívit bezpočet světů a vzdorovat několika desítkám povětšinou vyšinutých forem života. Nové epizody budou patrně vznikat tak dlouho, dokud to ikonická čtveřice herců nezabalí a následně se neodebere do nebe (ať už toho klasického, nebo křemíkového). Jsem rád, že i přes menší kvalitativní výkyvy nabízí současná podoba seriálu nadále přístav, kde můžete zakotvit a zlepšit si náladu pozorováním těch nejpraštěnějších dobrodružství, jaká si jen dovedete představit.
Červený trpaslík je fenomén vzešlý z původní kolekce komediálních skečů určených pro rozhlasovou stanici BBC Radio 4. Od rádiových vln už to byl pouhý krůček k televizi a kreativní dvojice komediálních scenáristů Rob Grant a Doug Naylor si tuhle možnost nenechala ujít. Dnes již legendární první série z roku 1988 přišla s natolik originálním provedením, záměrnou vizuální strohostí a perfektně ošetřenými dialogy, že se okem současného diváka jeví sláva seriálu jako naprostá samozřejmost. Pravidelný tuzemský festival britského humoru Trpaslicon je jasným důkazem, že Češi Červeného trpaslíka opravdu zbožňují a rozhodně v tom nejsou sami. Fankluby má seriál rozeseté po celé planetě. Nadšení fanoušci různorodých věkových kategorií se oblékají do ikonických kostýmů svých vzorů, zvou mezi sebe herce, dabéry, metají po sobě zlidovělé hlášky a nezainteresovaní lidé zvenčí jen nevěřícně kroutí hlavami, neboť absolutně nechápou, oč běží. Nejlepší je, když se třeba v hospodě sejdou dva fanoušci seriálu a začnou se předhánět ve znalostech dialogů a jednotlivých hlášek. Nechápavé pohledy ostatních přísedících jsou pak něčím, co se zkrátka musí vidět na vlastní oči!
Červený trpaslík rovněž s definitivní platností zbořil zavádějící mýtus o tom, že komedie a sci-fi nejdou dohromady. Slovo „zavádějící“ píšu záměrně, jelikož nízkorozpočtové komediálně laděné sci-fi Temná hvězda (1974) od Johna Carpentera u diváků sice narazilo, ale třeba britský seriál The Hitch Hikers Guide to the Galaxy (1981), založený na knize Stopařův průvodce po vesmírné galaxii (1979), platí za perlu mezi komediálními seriály. Tedy ano. Komedie a sci-fi dohromady jdou. Grant a Naylor pouze využili výhodu takřka nulové konkurence a předestřeli světu svůj vlastní pohled na věc. Pohled plný suchého britského humoru a láskyplného parodování pokleslých filmů, seriálů, telenovel a vůbec všeho, co souvisí nejen s kinematografií, ale také s našimi dějinami. Staré Řecko, Divoký Západ, nacistické Německo, atentát na Kennedyho atd. V žánru sci-fi, kde se stírají hranice mezi prostorem a časem, je možné opravdu vše.
„Jsi tak užitečný, jako automat na kondomy ve Vatikánu.“
Nabízím vám rozsáhlé putování po rozličných planetách, zkoumání cizích forem života, výběr oblíbených hlášek, a také vysvětlím, proč není dobré podávat polévku gazpacho horkou. Tento článek je v první řadě dárkem od fanouška pro fanoušky, ale text jsem se snažil psát tak, aby si čtení mohli užít i čtenáři seriálem nepolíbení. Není nač čekat! Transportní plavidlo Kosmik 1 právě startuje! Zapněte si bezpečnostní pásy!
Kdysi dávno v jedné předaleké Anglii…
Vždy jsem si říkal, že postavu neurotického Arnolda Rimmera musel napsat totální šílenec, ale vzhledem k faktu, že duchovní otec seriálu Rob Grant studoval psychologii na Liverpoolské univerzitě, mi to vlastně dává smysl. Jestli mělo pro rodáka ze Salfordu oťukávaní lidské mysli nějaký důležitý význam, pak šlo jednoznačně o kamarádství s Dougem Naylorem narozeným v Manchesteru, který shodou okolností také navštěvoval Liverpoolskou univerzitu. Upřímně řečeno, zase tak velká náhoda to nebyla, jelikož se oba chlapci znali již od dětství a stejnou univerzitu si vybrali záměrně. U psychologie zůstal Grant pouhé dva roky a raději dal přednost tomu, čemu už tehdy rozuměl daleko víc. Humoru a psaní. Na chlup stejné to měl i jeho nerozlučný kamarád. Koncem sedmdesátých let si Naylor přečetl novinový článek o jistém chlápkovi, který poslal televizní společnosti ITV autorský scénář, na jehož základě vznikl seriál Paradise Island (1977) s Williamem Franklynem v hlavní roli. Hrozný odpad, ale o to až tak nešlo. Důležitý byl především finanční zisk a dvojici kamarádů napadlo, že to zkusí taky.
„Všichni jsou mrtví, Dave.“
Vzniklo legendární autorské duo Grant/Naylor. Ten první platil za tichého jedince, jenž o všech krocích vždy důkladně přemýšlí, a ten druhý byl zase akční a do všeho se vrhal po hlavě. Kluci dali hlavy dohromady a napsali scénář s názvem „The Big Time“ o dvou neschopných soukromých detektivech. Po odeslání díla do nejrůznějších televizních studií oba očekávali, že je co nevidět naloží luxusní limuzína s pořádnou porcí vychlazeného šampaňského vína na palubě, a zaveze je rovnou do centra Londýna. Nestalo se tak. Scénář byl pokaždé zamítnut a v důsledku zanedbávání docházky čekal na oba mladé tvůrce vyhazov z univerzity. Zlomená srdce, smutek, frustrace, ale také zdravé odhodlání brát věci konečně vážně. Následovaly kurzy psaní, přísná disciplína a ignorování vnějšího světa. Druhý pisatelský pokus se jmenoval „The Big Melt“. Šlo o krátký skeč určený pro rozhlasové vysílání. Výsledkem byl šek na padesát liber, který si autoři rozdělili rovným dílem. Úspěch.
Dave Hollins zasahuje!
Hlavně neusnout na vavřínech. Toho se drželi Grant i Naylor. První dotek vítězství přinesl dvojici neopakovatelný pocit euforie z dobře odvedené práce, ale přeci jen to ještě nebylo ono. Oba autoři měli v oblibě sci-fi žánr, a to jak v rovině filmové, tak literární. Pokud šlo o televizi a filmy, přišly jim téměř všechny výtvory až moc akademické a vážné. Seriál Star Trek (1966) či opus 2001: Vesmírná odysea (1968) přinášely mimo jiné pohled na supermoderní technologie, vědecké hypotézy a mezihvězdná plavidla, která obsluhovaly posádky špičkových vědců, filozofů, navigátorů a hrdinných kapitánů. Na druhé straně však existovaly i vzácné výjimky. V úvodu zmiňovaná Temná hvězda a přelomové sci-fi Ridleyho Scotta – Vetřelec (1979). První do žánru přinesl humor a ten druhý zcela nevídanou úroveň děsu, jedno však obě díla spojovalo. Ve středu dění stáli docela obyčejní lidé. Konstruktéři, kapitáni bez velkých ambic, údržbáři zamazaní od oleje. Proč nespojit vesmír, humor a dělnickou třídu dohromady?
„Fakt věříš, že takový kus vola, jako jsi ty, má na to stát se důstojníkem? Máš chování larvy a mozek gumový koblihy.“
Dvojice Grant/Naylor popadla arch papírů a rozhodla se poslat běžné dělňase rovnou ke hvězdám. Na konci snažení se zrodila série pěti rozhlasových skečů „Son of Cliché“ určených pro stanici BBC Radio 4. Zábavná posluchačská show se vysílala mezi 23. srpnem 1983 a 29. prosincem 1984. Další várka skečů nesla název „Dave Hollins: Space Cadet“ a pro to, co následovalo později, se ukázala býti klíčová. Dave Hollins namluvený Nickem Wiltonem byl smutný a osamělý vesmírný cestovatel, jemuž na vesmírné lodi dělal společnost pouze palubní počítač Hab, kterého namluvil začínající herec - komik a imitátor Chris Barrie. Vtipné dialogy, narážky na slavné filmy, neotřelý humor. Odezva posluchačů nebyla vůbec špatná, což dvojici přivedlo k radikálnímu rozhodnutí. Vytvořit plnohodnotný televizní seriál vycházející z podstaty autorských rozhlasových skečů. Idea se opírala o posledního žijícího člověka, který cestuje vesmírem bez možnosti vrátit se na Zemi. Autoři si při psaní stanovili podmínku, že úplně odstraní již notně opotřebovaný prvek o přítomnosti jakýchkoliv mimozemšťanů, ale společníci vesmírného dobrodruha zároveň nesmí být lidé (alespoň ne v pravém slova smyslu). Červený trpaslík se začínal probouzet.
Vzhůru ke hvězdám
Autoři pracovali separátně na různých televizních i rozhlasových projektech, ale Červený trpaslík byl jejich společným dítětem. Dave Hollins byl přejmenován na Davida Listera a základní děj měl vycházet z událostí odehrávajících se na těžařské lodi Červený trpaslík patřící do vlastnictví Jupiterské důlní společnosti (JMC). Skelet k úvodnímu pilotu přitom autoři sepsali již v roce 1983. Centrální zápletka je následující:
Nacházíme se ve vesmíru na konci 21. století. Vlivem zfušované opravy tepelného štítu, za kterou stál jistý Arnold Rimmer, unikne radiace a zabije veškerou posádku lodi Červený trpaslík. Tedy až na Davida Listera, jelikož ten byl za nedovolené propašování kočky zavřen těsně před katastrofou do stázové komory, kam radiace nepronikla. Teprve za tři miliony let uzná palubní počítač Holly, že je vzduch čistý a Lister je puštěn na svobodu. Tak trochu senilní Holly záhy vyvolá hologram Arnolda Rimmera, protože jeho přítomnost by teoreticky měla zabránit tomu, aby Lister zešílel. Radiační inferno přežil i bezpečně schovaný Frankenstein. Lister sice zvířata miluje, ale se jmény si hlavu neláme. Frankenstein byla ve skutečnosti březí kočka. Během uplynulé doby se z koťat vyvinul druh humanoidních kočkovitých šelem, avšak na Trpaslíku zůstal pouze jediný exemplář (alespoň zdánlivě), zvaný jednoduše Kocour. Lister nařídí Hollymu, aby loď otočil a nastavil kurz na cestu domů. Tím celé dobrodružství začíná.
„Proč se vlastně ptáme jeho? Proč se nezeptáme někoho, kdo nám dá inteligentnější odpověď? Ahoj stěno! Co ty si o tom myslíš?“
Autoři scénář prošpikovali britským suchým humorem, satirickými a parodickými vsuvkami. Užité dialogy zdatně balancovaly na hranicích mezi trapností, přízemním až dětinským humorem a filozofickými narážkami na náboženství, smysl života a další aspekty spojené s lidským bytím. Speciálně pro Naylora bylo velmi důležité, aby všechny řeči o kvantové fyzice, ohýbání časoprostoru a zákonech kauzality měly reálný podklad ve vědeckých hypotézách. Neotřelý mix sci-fi, satiry a humoru byl zabalen do formátu klasické situační komedie a scénář pilotního dílu putoval k čelním představitelům BBC. Těžko říct, zdali tehdejší studioví manažeři trpěli nějakou oční vadou, neboť scénář zamítli s odůvodněním, že míchat sci-fi a komedii není dobrý nápad. Je to opravdu zvláštní i s odstupem mnoha let. Obzvláště, když si uvědomíme, že zmiňovaný seriál The Hitch Hikers Guide to the Galaxy úspěšný byl. Do dění naštěstí vstoupil producent, manažer a televizní režisér Paul Jackson. Ten si při čtení scénáře mohl smíchy vyplakat oči a navíc uměl zatáhnout za ty správné manažerské páky. Komediální seriál Happy Families (1985) po první sérii totálně ztroskotal a Jackson naléhal, aby byly finance určené původně pro druhou sérii převedené na tvorbu Červeného trpaslíka. Dceřiná odnož BBC North dala tedy projektu zelenou a šťastní autoři mohli konečně začít hledat herce.
Čuně, hologram, kočičí muž a android
Kdepak velké britské hvězdy. Grant a Naylor se při hledání soustředili na neokoukané tváře s komediálním talentem. V tomto směru nehrálo roli ani formální herecké vzdělání. Věčně ušmudlaného Davida Listera získal rodák z Liverpoolu Craig Charles. Punkáč a originální básník s velkým smyslem pro ironii a stand-up. Charles vystupoval po barech, hospodách a také vtipnými básněmi a průpovídkami od roku 1981 zahajoval koncerty post-punkové skupiny THE TEARDROL EXPLODES. Na prknech malých divadelních sálů rovněž předčítal poezii od nejrůznějších autorů včetně svého oblíbeného ruského básníka Vladimira Vladimiroviče Majakovského. Rebelský život vedl Charles celou první polovinu osmdesátých let, dokud úspěšně neprošel castingovým výběrem, čímž ukořistil životní roli, která mu sedla jako zadek na hrnec. Podobně jako zbylá část obsazení, dostal i Charles do své postavy kus sebe samého a v dalších letech Listera citlivě rozvíjel.
„Unesli pana Rimmera. Ježiš! Unesli pana Rimmera!“
„Tak rychle pryč, než nám ho vrátěj!“
Věřte nebo ne, ale Arnolda J. Rimmera mohl hrát Alan Rickman. Charismatický herec ale v poslední chvíli vycouval a roli získal Alfred Molina, jehož můžete znát jako doktora Octopuse z hollywoodského trháku Spider-Man 2 (2004). Po důkladném čtení scénáře ovšem i Molina pozměnil názor, protože mu neseděla celková koncepce seriálu. Tvůrci se rozhodli oslovit profesionálního hlasového herce a talentovaného impresionistu Chrise Barrieho, s nímž již nejednou spolupracovali. Christopher Jonathan Brown, jak zní jeho rodné jméno, pochází z německého Hannoveru a jeho otec sloužil v britské armádě. Díky tomu se Brown často stěhoval. Navštěvoval internátní školu v Severním Irsku, odkud později přešel ke kombinovanému studiu na Brightonské univerzitě. Nakonec vypadl a nějaký čas se živil jako hrobař. Po zjištění, že herec Chris Brown již existuje, si začátkem osmdesátých let změnil příjmení na "Barrie" a započal svou televizní kariéru jako imitátor, bavič a impresionista. Vystupoval v nejrůznějších televizních a rozhlasových pořadech, dokud mu jistý Rob Grant nenabídl namluvit palubní počítač jménem Hab.
„Jako bych teď vyskočil z letadla bez padáku a přistál v bazénu plným krásných holek.“
Danny John-Jules pochází z Londýna. Tento nadaný gymnasta, profesionální tanečník, zpěvák, vášnivý motorkář a v neposlední řadě herec si roli Kocoura připsal zajímavým způsobem. O konkurzu se dočetl v tisku a protože neměl nic lepšího na práci, vyrazil štěstí naproti. Jen tak, bez jakýchkoliv ambicí. Ještě před odchodem se John-Jules navlékl do nadrozměrného obleku svého otce, který zpopularizovala afroamerická komunita začátkem čtyřicátých let v USA. Takzvaný Zoot Suit se vyznačuje vysoce položeným pasem u kalhot, širokými nohavicemi s upnutými manžetami, dlouhým kabátem a širokým střihem ramen s vycpávkami (nemusíte lustrovat google, stačí si pustit epizodu „Zoot Cat“ z animovaného seriálu Tom & Jerry). Cestou si údajně ještě pročítal knihu o kočkách od anglického zoologa Desmonda Morrise. Na konkurs dorazil skoro o hodinu později. Kvůli špatně seřízeným hodinkám mu to ale vůbec nedošlo. Po chodbách studií se pohyboval s elegancí, neustále si kontroloval vzhled v kapesním zrcátku a tvářil se jako opravdový lev salonů. Právě jeho suverenita pramenící z faktu, že neměl pojem o čase, zapůsobila na autorské duo, které z něho bylo vyloženě nadšené a okamžitě mu přidělilo roli. Kocour jako vyšitý.
„Měl jsem to tušit. Všechno to bylo moc podezřelé. Najednou potkám někoho, komu se nechce hned zvracet, když se na mě jenom podívá.“
S androidem Krytonem je to trochu složitější. Poprvé se objevil až ve druhé sérii a počítalo se s ním pouze v epizodní rovině. V první inkarnaci se jej ujal divadelní a televizní herec David Ross. Teprve s příchodem třetí série se z Krytona stal plnohodnotný člen posádky, přičemž roli převzal britský herec, komik, moderátor a spisovatel Robert Llewellyn. Pojetí Krytona je v obou případech trochu odlišné. Když pominu vizuální vzhled, pak největší rozdíl spočívá v hereckém přístupu. Rossovo podání Krytona je více citlivé, bezelstné až melancholické. Postavě dodal i originální pohybový rejstřík a jedinečnou osobnost. Llewellyn získal pozměněný vzhled kostýmu, přidal svou vlastní škálu robotických pohybů a prohloubil osobnost Krytona. Bývalý obuvník Llewellyn často říká, že před Trpaslíkem vlastně žádnou kariéru neměl a pohyboval se od jedné pochybné zakázky ke druhé. I proto je na postavu Krytona nesmírně pyšný, byť přiznává, že s přibývajícími roky je to po fyzické stránce velmi náročné.
Levitující hlava
Palubní počítač Červeného trpaslíka Holly je vtipnou parodií všech výkonných superpočítačů a jeho jméno přímo odkazuje na Halla 9000, inteligentní počítač z Vesmírné odysey. Holly má IQ 6000, ale tři miliony let bez jakékoliv údržby si na jeho digitálním zdraví vybraly daň. Rozvinula se u něj „počítačová senilita“ a stal se poněkud nevypočitatelným. V seriálu má Holly podobu vyplešlé hlavy, jež levituje na monitorech rozesetých po celé lodi a ráda škodí řádem a pravidly posedlému Rimmerovi. Tvář Hollymu propůjčil profesionální stand-up komik Norman Lovett, který podobně jako Craig Charles podporoval britské punkové hnutí (kdo by to do Holláka řekl, že?). Norman Lovett se vyskytoval v prvních dvou sériích. Počátkem třetí série se štáb přesunul do ateliérů blízko Londýna a Lovett se mezitím přestěhoval do vzdáleného Edinburghu, což byl v důsledku důvod jeho odchodu. Jako hostující postava se Holly vyskytl až v sedmé sérii, aby se s příchodem osmé stal opět regulérním členem týmu. Holly do Červeného trpaslíka jednoznačně patří a jeho prvotřídní suché hlášky tvoří nedílnou součást prvních sérií.
Hlavně to natočit
Pro autorskou dvojici bylo zapojení BBC North nesmírně důležité. Tradiční formát sitcomů i britcomů se většinou pohybuje v rozmezí dvaceti minut vysílacího času, ale Grant a Naylor vyloženě trvali na třicetiminutových epizodách, což bývá u konkurenčních televizních společností problematické. BBC North vyšla autorům vstříc, ale zásahy studiových editorů do hotového scénáře příliš radosti nevyvolaly. Grant a Naylor rychle pochopili, že pokud chtějí mít nad projektem lepší kontrolu, musejí se stát podobně jako Paul Jackson výkonnými producenty. Mezi námi, výkonný producent je takový podržtaška, který lítá po place, kontroluje práci ostatních a poslouchá příkazy shora. Tohle však ani jeden z autorů neřešil. Daleko horší byla stávka studiových elektrikářů, bez kterých se natáčet opravdu nedalo. BBC bylo nuceno odložit start natáčení naplánované na rok 1986. Grant později vzpomínal, jak v tomto nejistém období nastoupil do výtahu uvnitř centrální budovy BBC a viděl několik komparzistů navlečených do uniforem a kostýmů. Tehdy je viděl úplně poprvé a v duchu si říkal: „To já jsem vás vymyslel a stejně nemůžu nic dělat.“
Konstruktér a tvůrce speciálních efektů Peter Howard Wragg mezitím dokončoval dvoumetrovou maketu Červeného trpaslíka. Gigantického rudého hranolu plujícího vesmírnou nicotou. Wragg vytvořil i model Kosmika a Modrého skrčka, což je malá transportní loď, která umí v případě nutnosti chodit a skvěle tančit. Wragg byl rovněž zodpovědný za kostým a latexový make-up Krytona. Zpožděné natáčení začalo až v roce 1987. Autoři si plně uvědomovali, že první epizoda musí být klíčová. Musí divákům srozumitelně předestřít zápletku a říci vše podstatné. Scénář k pilotu tato kritéria splňoval a chemie mezi herci naštěstí šlapala od první klapky. Dokonce i omezený rozpočet se v důsledku ukázal býti určujícím rysem budoucích událostí. Šedivé kulisové sety zhotovené z překližky, žárovičky nahrazující hvězdnou oblohu, stoly vyrobené z kovových regálů. Mělo to své jedinečné kouzlo. Laciné, strohé, ale funkční.
„Ne, Listere, myslím třeba pyramidy. Jak mohli přemístit ty masivní kamenné kvádry bez pomoci moderní techniky?“
„Měli masivní biče, Rimmere. Masivní biče.“
Ústřední hudební motiv, jeho pozdější kytarovou verzi a téměř všechny další hudební partitury napsal a složil Howard Goodall. Do řemesla mu občas fušoval Doug Naylor, který hudbu krátce studoval a komponování se věnoval ve volném čase. Titulní veselý song s neoficiálním názvem „It’s Cold Outside“ nazpívala anglická herečka a zpěvačka Jenna Russell. Goodall také napsal skladbu „Tongue Tied“ vyskytující se ve druhé sérii a ujetou píseň „The Rimmer Song“.
Pruducent a režisérmnoha epizod Ed Bye naplánoval začátek show na 15. únor roku 1988. Pilotní epizodu „Konec“ sledovali zhruba čtyři miliony diváků. Mezi nimi byl i samotný kapitán lodi Enterprise Jean-Luc Picard. Jeho představitel Patrick Stewart viděl nejprve upoutávku a okamžitě obvolal své právníky. Jeho úmyslem bylo zažalovat autory za vykrádání konceptu a skutečně začal podnikat první právní kroky. Během sledování pilotu si však zahanbeně musel přiznat, že se každých pár minut směje nahlas jako naprostý blázen. Žádná právní bitva se nekonala a z Patricka Stewarta se stal jeden z prvních fanoušků seriálu.
„Kdybyste dali Napoleona do ložnice s Listerem, škrábal by ještě na Korsice brambory.“
Čtyři miliony určitě nebylo špatné číslo, ale tu pravou vlnu zájmu rozpoutala až závěrečná epizoda „Já na druhou“. Hologram Arnold Rimmer nechá Hollyho vytvořit duplikát sebe sama a začnou se dít věci. Už vás někdy napadlo, jaké by to bylo potkat identickou verzi sebe sama? „Já na druhou“ dokazuje, že by šlo o noční můru. Vidět Rimmera, jak se do krve hádá se svým vlastním předobrazem, je stejným způsobem děsivé jako zábavné. Freud by měl radost. Rimmer zde také vypráví „tragický“ příběh o tom, kterak jej kapitán pozval na večeři s vysoce postavenými důstojníky, i když byl u firmy „teprve“ čtrnáct let. Jako první chod se podávala studená polévka gazpacho a neznalý Rimmer požádal kuchaře, aby mu jí ohřál. Smích ostatních přísedících jej od té doby provází ve snech. Chudák Arnie si myslel, že smích patří kuchaři, ale všichni se smáli jemu a jeho horké polévce gazpacho. Co na to říct? Kdo neviděl, neuvěří. Od tohoto okamžiku už si seriál budoval pověst a rozšiřoval základnu nedočkavých fanoušků. Zrodil se fenomén.
Konec? To určitě!
