Neútěšná, nehostinná, jinozemská krajina Islandu příliš neasociuje slovo „úrodný“, ale jakmile přerámujeme z agrikultury na extrémní metal, je rázem všechno jinak. Podobně jako tamní filmový průmysl, i islandská metalová scéna produkuje další a další talenty, které dokáží spojit drsnost se svébytnou poezií ostrova, kde je všechno tak blízko, a přesto tak daleko.
HELFRÓ jsou další zplozenci mocné islandské black metalové líhně, která obzvlášť v posledních letech neúnavně produkuje jeden zajímavý projekt za druhým. Duo tvořené bubeníkem a mozkem kapely Ragnarem S a kytaristou / basákem Símonem Þ vtrhlo na scénu neurvale v roce 2020 famózní eponymní deskou, která by se s trochou nadsázkou dala popsat slovy „kdyby ENSLAVED nahráli Eld o 23 let později“. Infernální, vichřičný black metal, který nepředvídatelně meandruje, občas vpustí dovnitř silný závan severského folklóru a neúnavně bičuje krajinu nádherně svištivými riffy… co vám budu… okamžitá láska.
O tři roky později se Islanďané hlásí s novinou „Tálgröf“ a na první poslech je jasné, že tahle kapela nabírá trajektorii podobnou krajanům a žánrovým souputníkům MISÞYRMING – co deska, to malinko pozměněný žánrový přístup. Pokud debut pevně kořenil ve druhé vlně severského blacku, novinka otevřeněji flirtuje s kadaverózním death metalem staré školy. Zvuk se naostřil, větší prostor dostávají vokální kontrasty mezi Ragnarem a Simonem. Jeden z vokálů je posazený víc sonorně, druhý zas drásá havraním krakorem. Tahle receptura je známá už z prvotiny, ale „Tálgröf“ více sází na jejich polaritu.
Ta se výrazně promítá i do práce s tempem, které je oproti blitzu předchozí řadovky přeci jen více usazené v drásavých středních polohách a prudkých zásecích kytar (studujte např. tracky „Fláráð Fræði“ a „Fangelsaður í Tilvist að Eilífu“). Tvrdá valba dvoukopáků, houpavé riffování a těžkotonážní rytmika se nádherně přelévá do charakteristických blackových tremol a melodických hymnů, jaké tradičně spojujeme se severem.
Už „Helfró“ představilo tuhle kapelu jako mistry agresivní konzistence, kteří dovedou spojit agresi a variabilitu. Novinka, která je zemitější a old schoolovější, z téhle pověsti nic neubírá. Stále je tu dost prostoru pro vkusně zapojené infernální samply i jemné folklorní prvky („Sindur“, „Ildi Óhreins Anda“), které jsou zapuštěné do ledového masivu, v němž zatuhlo bahno dávných věků a nepokojné kontury tvorů z hlubin.
Subjektivně pro mě zůstává debut nepřekonán, i proto, že tradiční severský black oblibuju víc než old school death metal. Ten nádherně ponurý feeling a tryskající agresi ale HELFRÓ bezpečně drží i po lehkém faceliftu. Pro mě jedna z nejlepších extrémních nahrávek roku 2023!
