Tato kooperace už od počátku slibovala mnohé. Jak asi může dopadnout společná nahrávka dvou žánrově tolik odlišných kapel. Mohutná tlaková vlna versus jemný chlácholící vánek. Hledání nových cestiček až na samém okraji extrémů kytarové hudby vs zhudebněná melancholie. Metalová tvrdost vs alternativní rock. Split nahrávky jsou různé. Často se omezí pouze na vyčlenění prostoru zvlášť pro každou ze zúčastněných kapel a tím je vše vyřízené. Tady to ale přeci jen mělo být tak trochu jinak.
Samotný úvod však žádné stylové propletence ani jen nenaznačuje. „Rose Tinted World“ je skladbou plně v intencích hlukového teroru made by FULL OF HELL. Těžký kytarový riff a střední tempo dávají dokonalý dojem valícího se buldozeru. Kompozice táhlá a zákeřná jako hlen, který vám ulpí na košili po nedokonale vykrytém kýchnutí. Něco se ale přeci jen vymyká tradičním zvyklostem. O něco méně intenzivní závěr přináší jisté zklidnění, vrstvené samply hlasů z davu však udržují napětí stále na vysokých hodnotách.
Následující zvolnění ve skladbě „Like Stars In The Firmament“ však nemůže nabídnout dokonalejší kontrast k předchozímu dění. Píseň zasněná, volně plynoucí a i na poměry NOTHING velmi vzdušná až křehká. Ty nejzralejší plody kooperace dvou tak odlišných kapel však začínají ze stromů padat až s úderem třetí skladby „Forever Well“. Ta už nabídne první opravdovou srážku dvou hudebních světů, přičemž svůj prostor si plně užije každý z nich. Zasněný a zamlžený úvod s dominující brnkající basou po nějaké chvíli vystřídá spíše pozvolný nástup hutných kytar a zkresleného ječáku, jak jej moc dobře známe i z řadových nahrávek FULL OF HELL. Něco je však oproti „běžné“ tvorbě těchto extrémistů jinak. I v momentech, kdy se jede do plných je totiž někde v pozadí slyšitelný zamlžený opar narušující standardně neurvalou strukturu jejich skladeb. Narušující však asi není ten správný pojem. Ten totiž evokuje něco nevítaného a rušivého, ale tady dochází právě k úplně opačnému efektu.
Výletem za hranice poznaného vesmíru, definovaného zvukem obou zúčastněných kapel, je kompozice „Wild Blue“. Ambientní plochy utváří koláž velmi příjemného ústředního motivu a spíše nenápadná gradace pak dojmy ve finále ještě umocňuje. V pozadí doutná agresivnější zvuková vlna, avšak než dojde k jejímu plnému rozpuku, skladba se postupně vytrácí a přenechává prostor té následující. Takhle přesně jste si představovali, že můžou obě tyto kapely znít, když jejich produkci úplně očešete a ponecháte jen její skelet a takhle přesně to nakonec taky i zní. Za mě možná trochu méně okázalý, avšak určitě jeden z vrcholných momentů této kolekce.
Závěrečná dvojice písní je pak další variací na téma jak zahrát v podstatě klasickou rockovou píseň a do té vecpat kompromis mezi hlukovou tryznou a shoegazovou uvolněností. Výsledek je neméně přesvědčivý jako v předchozích případech. Titulní „When No Birds Sang“ dokáže udržet příjemnou hlavní melodickou linku v popředí i přes hřmící finále orchestrované zvukem lomozivých kytar. Závěrečná „Spend The Grace“ nabídne opět takřka stejné schéma – rozvolněný až zasněný úvod, stupňování napětí až dokonale řízenou destrukci v závěru.
FULL OF HELL i tímto splitkem dokazují, že se nebojí žádné výzvy a jejich studioví partneři - Domenic Palermo a Doyle Martin z NOTHING to mají úplně stejně. Metalový extrém a kytarová alternativa zde našla velmi citlivého a kreativního propojení a nabídla materiál, k jehož důkladnému prozkoumání si určitě vyhraďte více než jen několik málo prvních poslechů.
