Poslechem nahrávek, jakou ta nejnovější od belgických CARNATION si nelze nepoložit několik základních otázek ohledem směřování metalové hudby. Je na tom metal bez ohledu na subžánr opravdu až tak, že stačí už jen aplikovat zavedené hudební vzorce a za přidanou hodnotu nám pak musí stačit míra důslednosti a nasazení, s jakými jsou aplikovány? Dosáhla už kovová muzika svého tvůrčího vrcholu a teď si, i díky hojně navštěvovaným festivalům, už jen užívá vydobité pozice a po nových se neohlíží?
„Cursed Mortality“ je již třetím albem této belgické kapely a dá se o něm kromě mnoha jiných věcí především prohlásit, že výrazně upevňuje pozice, kterých skupina dosáhla již na těch dvou předchozích. A k tomu jí právě stačí hlavně pečlivě přehrávat tradiční death metal skandinávského střihu. Zda-li to brát jako výtku anebo naopak pochvalu, je tedy rozhodně debatou svým rozsahem mimo vymezený prostor krátké recenze.
Za sebe mohu pouze uvést, že mě tento festival postupů typických pro death metal z přelomu osmdesátek a devadesátek baví v míře větší než malé. Ta pumelenice je odehrána vskutku s grácií a entusiasmem a žánrovým gurmánům, neohrnujícím nos nad letitými recepty, musí prostě šmakovat. Mohutně chrástící kytary nás teleportují někam do Švédska první poloviny devadesátých let a četné melodické kytarové kudrlinky pak upomenou zlaté období melodického death metalu made in Göteborg.
Album navíc zdobí jednoduchá, leč účelná dramaturgie. Tedy začne se pozvolna – krátkým stylovým intrem (kostelní zvony a tak, však víte), zatímco kousek opodál už se startuje cirkulárka. Zanedlouho už převezme hlavní roli a celá mašina se naplno rozjede. Několik úvodních skladeb lze úspěšně poslat do fiktivní soutěže „rubanice roku“, navíc s aspirací na celkové prvenství. V těchto momentech to má skutečně spád, odpich Formule 1 a dobovou atmosféru jako řemen. Odmyslím-li vše ostatní, není nutné se stydět za to, že prostě a jednoduše Belgičanům zobu z ruky.
Pokus o osvěžení přichází přesně ve správný okamžik, kdy už ta trma vrma začínala upadat do lehkého stereotypu. Překvapivým tahem je určitě „hejvíkovsky“ táhlý zpěv ve skladbě „Replicant“, který se však nakonec v dalším příběhu ukáže spíše výjimkou potvrzující dřevorubecké pravidlo, než čímkoliv jiným. A časem dochází i na další zvolnění, respektive spíše občasná zpomalení v rámci jednotlivých skladeb, až celá rozjetá mašinerie dopádí do epického finále, které tvoří titulní skladba. Zde jakoby se prolnuly všechny dosavadní postupy, kterými dýchá tato nahrávka, a to i včetně dalších zpěvných pasáží, jež, nutno říci že, nahrávku skutečně obohacují. Jednoduše a řekněme, že i celkem předvídatelně, ale prostě obohacují.
Deska je to ve výsledku moc dobrá, možná i výborná a v zásadě s ní nelze mít ten nejmenší problém, tedy za předpokladu, že se nevrátím k úvodu této recenze. Opravdu už dnes stačí jen napálit pořádnou retro kanonádu a plná spokojenost je zaručena? Možná není úplně fér to řešit u takto provedené nahrávky, ale jsem moc zvědavý, jestli se ještě v metalu dočkám nějaké novátorské epochy. Možná je tato současná éra spočívající v adoraci všeho „fousatého“ předzvěstí něčeho takového? Anebo je tomu bohužel přesně naopak...
