BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vskutku bohatý závěr letošních prázdnin co se týče nových nahrávek. V nahuštěném sledu se během pár dní podruhé hlásíme s našim výběrem. Tentokráte se do něj oproti úvodnímu vydání vešlo ještě o jedno album navíc. Po čtyřech letech se o slovo hlásí Rob Flynn a jeho MACHINE HEAD a je to návrat nečekaně dobrý. To samé se dá prohlásit i o Američanech BECOMING THE ARCHETYPE. Tam jsme si dokonce museli počkat celých 10 let. Do výběru se nám tentokráte dostává i živák, resp. živák-neživák v podání australských VOYAGER a je to poslech vskutku příjemný. Velmi dobré album natočili i japonští SIGH, kteří se nedávno představili na festivalu Brutal Assault. Instrumentální hudbu tentokráte zastupují zavedení LONG DISTANCE CALLING. Závěr dnešního textu pak patří nahrávkám „mladých“ kapel, byť ani v jednom případě to tak úplně neplatí o věku zúčastněných.
Příjemným servisem se doufáme stane i Spotify playlist, obsahující po 3 skladbách z každé zde zastoupené desky. Najdete jej dolů pod článkem anebo kliknutím na odkaz z obsahu hned pod úvodníkem.
Obsah článku:
MACHINE HEAD - ØF KingdØM and CrØWn
BECOMING THE ARCHETYPE - Children of The Great Extinction
VOYAGER - A Voyage Through Time
LONG DISTANCE CALLING - Eraser
SIGH - Shiki
CONSUMPTION - Necrotic Lust
THOUGHTCRIMES - Altered Pasts
Spotify playlist
Jestliže před čtyřmi lety se MACHINE HEAD bohužel katarzí projít nepovedlo, letos je to nakonec o poznání lepší. Doposlouchat předchozí album do konce bylo doslova utrpení a naskýtala se otázka, jestli má to celé pitvoření ještě vůbec smysl. Bylo vskutku tristní sledovat osud kapely, jež prostřednictvím svého debutového alba „Burn My Eyes“ formovala i můj vkus coby metalového posluchače. Ani tentokráte to už na žádný návrat velké slávy nevypadá, ale album „Of Kingdom And Crown“ už není žádný problém dát na jeden zátah. Znatelně ubylo trapných táborákových popěvků a návrat hlásí i Flynnův typický songwriting, respektive ta jeho lepší poloha. Přesto se však laťku kvality nastavenou těmi lepšími skladbami nedaří udržet na celé ploše. Nudnějších a kompozičně bezradných momentů ubylo a některé skladby bych se nebál nazvat jako velice dobré. Nadupaná „Bloodshoot“ je příjemnou reminiscencí devadesátkových MACHINE HEAD. Epickou „My Hand Are Empty“ trochu kazí ústřední melodická linka, která přípomíná spíše popěvky z tábora křesťanské mládeže, ovšem vše ostatní snese přísná měřítka. Celkově tedy ne úplně vyrovnaná kolekce, ale rozhodně dobré znamení, že s touto americkou kapelou nemusí být ještě úplně zle.
Nuclear Blast / 26. srpna 2022
Po NORMA JEAN máme v tomto výběru další křesťanskou kapelu ze zámoří, jež alespoň pro mě nečekaně dokázala překvapit s velice kvalitní nahrávkou. Značka BECOMING THE ARCHETYPE už pomalu začínala zapadat prachem, aby se po dlouhé dekádě připoměla s velice vyspělou a promyšlenou nahrávkou. Přiznávám, že předchozí tvorba skupiny mi úplně po chuti nebyla a trochu jsme z ní cítil kalkul, ale novinka je v tomto směru někde jinde. Přitom to nezpůsobila ani žádná drastická změna stylu – základ je neměnný a tvoří jej směsice melodiky a tvrdého metalu. Rozdíl je z mého pohledu hlavně v produkci a celkově promyšlené kompozici jednotlivých skladeb. Hudba má opravdu spád, povedené melodické linky se střídají ve svižném tempu a tvrdší pasáže netvoří jen samoúčelnou stafáž, ale naopak dokonale koexistují v nahrávce jako celku. Tohle teda opravdu baví a já konstatuji jediné – spokojenost!
Solid State records / 26. srpna 2022
Žijeme ve 21. století, což obnáší virtualizaci mnoha lidských činností. To vše ještě urychlila celosvětová pandemie nemoci Covid-19, takže málokoho překvapí, že kromě „kancelářských krys“ fungují na home officu i hudební tělesa. Australští VOYAGER to vyřešili poměrně vtipnou a neotřelou formou prostřednictvím „virtuálního“ živáku nahraného v klubu Magnet House v domovském městě Perth. Nahrávka, jež vychází i ve formě obrazového záznamu na blu-ray působí zvláštním dojmem, kdy nepopíratelně živý zvuk nedoprovází (až na několik málo velice skromných výjimek) potlesk publika. Přesto jsou jednotlivé skladby uváděny i s různými průpovídkami, včetně vtipně vyznívajících děkovaček obyvatelům různých světových měst a zajímavostí vázaných k jejich vzniku. Ačkoliv se záznam nevyhnul studiovým kouzlům, jeho vyznění je poměrně autentické a spontánní. Průřez diskografií skupiny, kdy playlist údajně vybírali její fanoušci, je rovnoměrně rozložen mezi jednotlivá alba, přičemž osobně kvituji i přítomnost toho nejlepšího z „The Meaning Of I“ (2011). Nahrávka má spád a i přes rozsáhlou plochu atakující hranici 90. minut nenudí. Rozhodně zajímavý a pěkně provedený počin nejen pro skalní fanoušky.
Season of Mist / 26. srpna 2022
Německý držák a jeho další album. Tímto by se dalo i skončit, ale tak jednoduché si to zase dělat nehodlám. Tak dobře, LONG DISTANCE CALLING mají na svém kontě další příjemně se poslouchající instrumentální nahrávku, oscilující někde mezi post-rockovými schématy a lehkou, ale opravdu velice lehkou koketérií s tvrdšími polohami. Vkusné melodické linky vás potěší v nemalém počtu a také díky tomu skladby mají jasný úvod – jádro – závěr a nepotácejí se odnikud nikam. Zkušenost a v tom nejlepším slova smyslu rutina je zde znát. K těm ale připočtěte stále nepředstíraný entusiasmus a rovněž nemálo živelné výbušnosti. A pokud jsem měl kdysi v minulosti u těchto sympatických Němců problém s náznaky unylosti, letos se nic takového nekoná. Opravdu příjemná a svižná deska. Budu se k ní rád vracet!
Ear Music / 26. srpna 2022
Na Brutal Assaultu jsem jejich set odignoroval, pardon promeškal. Několik posledních desek taky, abych se pak nechal letos doslova nachytat na hruškách. SIGH vždy podporovali ono klišé tvrdící, že vše metalové z Japonska je prostě šílené. Nejinak je tomu i letos, byť v jejich (lehce) pokročilém věku už to není taková z jakýchkoliv pravidel uvolněná šílenost. Masivní kytarový zvuk a děsuplný „bosorácký“ řev však neochvějně provází i novou kolekci. Oním příjemným překvapením je pro mě neutuchající míra invence, kdy se to hemží zajímavými motivy a hudebními eskapádami. Žánrově se stále jedná o víceméně blackový základ, kolem kterého krouží celá soustava dalších hudebních vlivů. Typický okultní a zlověstný nádech je však stále dominující a přes všechna jeho klišé má v podání SIGH stále dost síly utáhnout atmosféru nahrávky. Šlape to jako ďas a ani nachvíli vás to nepustí.
Peaceville records / 26. srpna 2022
Tak toto je teda poctivě nabroušená švédská sekyra! Druhé album CONSUMPTION přehrává všechna možná klišé severského death metalu a to s takovou netečností, že nevěříte rok vydání s letopočtem číslo 2022. Jenomže toto jejich počínání má zkrátka tolik nepopíratelného charismatu a atmosféry časů (ne)dávno minulých, že „Necrotic Lust“ vezmete na milost a ještě jeho autory za něj poplácáte po zádech. Zaplať pánbů za tu moderní (byť přehučenou) produkci, která přeci jen prozrazuje, že album nevzniklo ve druhé polovině osmdesátých let v nějaké zapadlé garáži města Luleå. Ačkoliv kapela se zformovala teprve před dvěma lety, tvoří je veteráni švédské scény spjati se jmény jako například WOMBBATH, tudíž toto žánrové zaměření nemůže překvapit. Vskutku masivní metalové bahno, které by v živém provedení mohlo(mělo) ještě o stupínek povyrůst.
Hammerheart records / 26. srpna 2022
Jéééé, noví „dilindžr“! Oni to zase dali dohromady?! Hmmm, tak ne. To jen jejich poslední bicmen Billy Rymer založil novou kapelu a hrne to hezky „postaru“. Než však přestanete číst dál, tak vězte, že to rozhodně není žádné laciné ždimání zašlé slávy. Je sice pravdou, že „Altered Pasts“ v mnoha ohledech připomenou zavěrečnou fázi americké legendy „mat-fyzáckého“ metalu, to však není v žádném rozporu s faktem, že se jedná o velmi dobré album. Účelně poskládaná kolekce ostrých skladeb se poslouchá velice dobře a i když v zásadě nic nového nepřináší, to své si jede s velikou jistotou a tahem. Dynamice napomáhají obligátní změny temp a nálad, kdy se z neuspořádaného nářezu přechází do zpěvných, místy až psychedelických poloh, a to s nenucenou samozřejmostí. Kromě rytmické sekce nelze neocenit i jistotu v pěveckých partech Ricka Peppy, dodávajících tvorbě THOUGHTCRIMES místy až rock'n'rollový feeling. Očekávám, že s dalšími poslechy se budou moje dojmy ještě zlepšovat, zatím to totiž na rychlé oposlouchání rozhodně nevypadá!
Pure Noise records / 26. srpna 2022
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.