„Laugh at Peril tour“, toť název světového turné této anglické legendy, kterým hodlá náležitě oslavit 40 dlouhých let svého inspirativního fungování. Turné, které naštěstí neignorovalo ani naše končiny, by alespoň dle viděného a především slyšeného v onu říjnovou neděli v pražském Roxy nemělo být turné rozlučkové. Na to mají Jaz Coleman a spol. ještě hodně energie a svěžího tvůrčího ducha.

Dalo se očekávat už i dle referencí z předchozích zastávek šňůry, že se provede pečlivý řez bohatou diskografií a otázkou bylo, která z patnácti studiových alb skupiny budou v nahuštěném koncertním programu ignorována. No, otázkou… Zasvěcení jistě dobře vědí, že přinejmenším „Outside The Gate“ je dnes už koncertní tabu a stejně tak bohužel vyšlo naprázdno i předchozí album „Brighter Than a Thousand Suns“. Což je rozhodně škoda, neboť minimálně taková „Rubicon“ by do rozparáděné dramaturgie vystoupení skvěle zapadla. Zkrátka přišli i fanoušci možná nejtvrdšího alba KILLING JOKE „Hosannas From The Basements of Hell“, kompletně natočeného právě v Praze.

Je jasné, že svůj vlastní koncertní setlist pro takovouto příležitost by si dokázal každý sestavit svůj vlastní a jen málokdy by se našly 2 totožné a je rovněž jasné, že podobný koncert by pak mohl klidně trvat i několik hodin. I tak však ale bylo co konzumovat a to po pořádně velikých porcích! Dodnes komerčně nejúspěšnější singl „Love Like Blood“ dokonale rozproudil natěšené publikum, mimochodem tvořené pestrou směsí stárnoucích rockerů, o něco mladších metalistů a jejich děvčat a stejně tak, kupodivu, i početným zástupem dvacátnic a dvacátníků. Fakt, že tato píseň svého času bodující ve světových hitparádách se dodnes těší takovým ovacím posluchačů, asi nejpůsobivěji dokresluje kariéru KILLING JOKE, která i v těch, z pohledu manažerů vydavatelských firem, úspěšných časech snese vysoké nároky na hudební kvalitu.

Čtěte také: KILLING JOKE - Profil diskografie, díl I / profil

Nejbouřlivěji však nakonec poměrně slušně zaplněné útroby klubu Roxy reagují na písně z desek vydaných po roce 2000. „European SuperState“ rozpohybovala poslední váhající, „Autonomous Zone“, „New Cold War“, „Loose Cannon“ anebo oproti studiové podobně snad ještě o jeden rychlostní stupeň rychleji zahraná „Asteroid“ pak dokonaly dílo zkázy. Starší kusy možná zní v porovnání se zvukově šťavnatou „novou“ tvorbou o poznání subtilněji, vše ale spolehlivě eliminovala Geordieho kytara. Pozornost na sebe sice zcela jednoznačně strhává pobíhající, všemožně gestikulující a démonické pohledy do publika vrhající Coleman, ale je zároveň i nesmírné potěšení sledovat stoického kytaristu, jak takřka nehybně celou dobu, na jednu stranu na první pohled možná až flegmaticky, ale přitom dostatečně soustředěně seká jeden riff za druhým. Tentokrát už to ale bylo bez věčného cigára v puse, holt nekuřácké koncerty jsou nekuřácké koncerty. Ve vší úctě k taktéž jen těžce přehlédnutelnému Youthovi pro mě byl a stále zůstává práve Kevin "Geordie" Walker tím hlavním motorem KILLING JOKE. Z tohoto pohledu byl trochu nespravedlivě mužem v pozadí bicmen Paul Ferguson, jehož sestava však byla nepřeslechnutelná a stejně tak i jeho vokální příspěvek ve vypalovačce „Pssyche“.

Nejsilnější důraz byl ale navzdory pečlivému a štědrému výběru z tvorby posledních let nakonec kladen na debutové album, z něhož zazněly písně „Requiem“,„Bloodsport“, „The Wait“ a v přídavku pak ještě „S.O.36“ a „Wardance“. Tento výčet jasně stanovil rámec vzpomínkového turné, ve kterém se kapela obrací především ke svým začátkům. Pro mě osobně překvapivě zazní i 2 skladby z devadesátkového alba „Pandemonium“ (titulní věc a „Labyrinth“ uvedená s odkazem na spletité uličky pražského starého města), přičemž je pak ignorována následující deska „Democracy“. Osobně bych to možná prohodil, ale soudě dle velmi spokojených, neřku-li přímo nadšených reakcí ostatních přítomných, to asi tak bylo v pořádku.

V pořádku koneckonců bylo celé vystoupení tohoto s maximální chutí hrajícího souboru. Tomu taky odpovídal charakter jeho významné oslavy. Ta sice nebyla nikterak opulentní, ale zato rozhodně nikoliv bouřlivá. Byla přesně taková, jaká je i po čtyři dekády trvající kariéra této skupiny. Divoká a promyšlená, nepředvídatelná a inspirující, ale hlavně stále velmi velmi podmanivá.

Čtěte také: KILLING JOKE - Profil diskografie, díl II / profil

Bylo by nefér v této souvislosti nezmínit i divoké předskokany TURBOWOLF s ještě divočejším frontmanem Chrisem Georgiadisem. Stylově jen těžko uchopitelná muzika, balancující někdy na neexistujícím pomezí mezi bordeloidním metalem (hudební složka) a sedmdesátkovým hard rockem (vizuální složka), mohla pro mnohé přítomné představovat hůře stravitelné sousto. Rtuťovitý leader tohoto tria burcoval publikum, co mu bohaté síly stačily a nutno říct, že ne vždy uspokojivou zpětnou vazbu z hlediště bral s nadhledem šikovného showmana. Nechyběl tomu humor, nasazení a ona příchuť něčeho bláznivého a neotřelého. Nejsem si úplně jistý, jestli bych si to pouštěl doma, ale v sevřenějších prostorech menšího klubu by to mohla být slušná jízda.

Playlist: Love Like Blood, European Super State, Autonomous Zone, Eighties, New Cold War, Requiem, Bloodsport, In Cythera, Butcher, Loose Cannon, Labyrinth, Corporate Elect, Asteroid, The Wait, Pssyche

Přídavky: S.O.36, The Death and Resurrection Show, Wardance, Pandemonium