Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zase si pokládám otázku, proč takové kapely nejsou i u nás. Nebo o nich jen nevím? Banda hardcore kids z Británie a Švédska předvedla na Sedmičce peklo pro pár platících. Celkem chápu návštěvnost, zítra tu jsou STICK TO YOUR GUNS, kteří vyprodali v Praze Futurum. Na koncert EMPLYED TO SERVE v Plzni doteď nemohu zapomenout, protože to byl jeden z nejdivočejších kousků, který jsem v tom klubu viděl. Dnes večer chyběl kytarista, hráli v mnohem menším prostoru a popravdě jsem byl hodně zvědav na to, jak se s tím vyrovnají.
Oba faktory kapele nehrají moc do not. Divočí se o poznání méně, kytaristé tu nemají třímetrové repráky, na které by mohli šplhat jako v Plzni, navíc to, že se hraje jen s jednou kytarou, vyžaduje více soustředění a méně legrácek. Statičtější forma s osamocenými šesti strunami ale má nespornou výhodu. Zvuk je čitelnější a čistší. Mohu si plnými doušky vychutnávat zauzlovaný chaotický sypec. Brutální hardcore mi s jednou kytarou mnohem častěji připomene nesmlouvavý chaotický nářez ve stylu CONVERGE. Nakopávají stejným způsobem a se stejnou razancí, přitom basák působí, že má na tvářích své první řídké strniště.
Na GRIEVED bylo naposledy v Praze deset čumilů a přesto přijeli zas. Teď těch čumilů je patnáct. Nic to neubírá na nasazení, které Marcus Lundqvist do koncertu narval. GRIEVED jsou o poznání přímočařejší a temnější. Švédská crustová i blackmetalová scéna je také olízla a je to znát. Blonďaté, od hlavy po paty pokérované vlčí mládě lítá po klubu a řve na těch patnáct/dvacet figur, bez ladu a skladu. Intenzivní a komorní současně.
Už vím, co nám tady chybí. Kapely, které do toho půjdou po hlavě. Bez očekávání a bez přehnaných ambicí. Obě tyhle party zahrály pro pár lidí koncert, který mě nabil na několik příštích dní. Díky za to.
Po divném minulém albu si u mě Italové trochu napravili reputaci. Zase cítím náznaky kouzla, kterým SADIST upoutávali před téměř třiceti lety na albech "Tribe" a "Crust". Síla thrash/death kořenů s dávkou specifických experimentů opět celkem funguje.
Žánrově velmi sevřené spojení shoegaze a postmetalu. Hudba která je hutná a současně křehká a zasněná. Specifickou roli tu má sametový androgynní vokál, který často funguje jako další linka kytary v táhlém zamlženém shoegaze stylu.
Nate Garrett zcela nepokrytě vykrádá TYPE O NEGATIVE, ale dělá to s takovou šikovností, že je to místy jako by Peter Steele vstal z mrtvých. Originál to není, možná jen celkem povedený klon, přesto si tohle album užívám.
Kdyby si tuhle partu vzal pod svá křídla nějaký schopný producent, mohlo by to být velké. Takto zůstává u slibného debutu. Gothic/black postavený na podmanivém zvuku příčné flétny je záležitost, ke které se rád časem, třeba za pár let, vrátím.
Tři mladá ucha a jeden trochu zkušenější typ ze Stockholmu servírují debut jako bič. Nad postelí visí plakáty zásadních průkopníků SWE chrastění a HM2 pedál je brutálně sešlápnutý skrze podlahu. Koukám s otevřenou hubou. O osud švédského DM nemám obavy.
Velmi slušný disonantní black/death metal z Bostonu. Novicové HALLUCIVORE jsou důrazní, skřípou až to hezké není, ale nezapomínají ani na hrubější deathmetalové sekvence nebo temnější melodie. Velmi slušné EP, navíc s vydařenou malůvkou na coveru.
Neurvalý skotský post metal/sludge core, který jako by se snažil zdůraznit, že si pohrává s traumatickými hudebními výjevy. Agrese i deprese v propleteném slepenci, to vše doplněné o nervní disonance působí hodně sugestivně.