Izraelské smíšené hudební duo CARUSELLA působí ze studiové produkce jako štavnatý indie-rockový pulz s pěknými nenásilnými melodiemi, na živo však představují sludge-noise rockové tornádo, které vás rychle vtáhne do děje a nepřestane s vámi cvičit ani po skončení produkce. Předkapelou hudebnímu páru z Tel Avivu jsou domácí odkojenci borských hudebních mravů – SYNERGY. Zatímco bicí souprava a kytarový aparát prvních hrajících jsou poslušně přichystány na pódiu, na pravé straně klubu se u zdi válí fidlátka Izraelců, což může znamenat jediné. Stejně jako kapely typu DŸSE, bude i CARUSELLA hrát mimo pódium, tedy přímo mezi lidmi.

Ale to už se chystají první hrající. Pod scénou se srocuje houf teenage slečen, které se již nemohou dočkat svého prvního utajeného orgasmu ve chvíli, kdy si bubeník Pavel Ryska svlékne po druhé písničce tričko. Povím vám, je to zvláštní fenomén tihle SYNERGY. To co působí u jiných skupin dráždivě a neprofesionálně (například šeptané rozhovory protagonistů mezi skladbami o tom, co budou hrát dále), budí u nich pobavený úsměv na tváři. Vy se na to vlastně i těšíte a nepřijde vám divné, že kapela za set prohodí víc slov mezi sebou než do publika. Jejich osobitý hudební styl lze označit za ryze instrumentální math-rock silně líznutý post hardcorovými vlivy. Celek se může pochlubit polyrytmickými pasážemi i chytlavými tapovanými melodiemi, kde se v souhře obou nástrojů velmi úzce tiskne technická složka na silně emotivní náboj. Počátek večera byl příjemný, slibný a já pevně doufám, že studiová impotence, která se některých výjimečných plzeňských kapel drží jako klíště, nebude trýznit i fanoušky těchto sympaťáků.

CARUSELLA si ihned po skončení prvních hrajících začíná stavět bicí uprostřed sálu, kde ještě před chvílí postávalo nejvíce lidí. Mikrofony na zpěv jsou tři, postavené do trojúhelníku. Jeden obsazuje bubeník Guy Shechter, druhé dva jsou pro kytaristku Tamaru. Lidé obklopují dvojici ze všech stran, krátké nazvučení a může se začít. A mohu vám říci, že toto jsem tedy nečekal. Živá produkce je mnohem syrovější a (možná díky zvuku) i značně noise rocková, ale k produkci to sedne více než dobře. Tamara běhá před bicí soupravou, používá oba mikrofony, hází sebou i s kytarou a pohledem jen málokdy opouští svého bubeníka – jako by je vzájemný pohled svazoval. Z albové produkce mě trochu otravuje nedotažený, uhoukaně vyrážený vokál Tamary, ale v živé produkci, kde není zdaleka dominantním prvkem, je výsledný vjem více než překvapivý. Živelný set si velmi rychle získává lid na svoji stranu a na závěr publikum nepropouští hudebníky bez přídavku. Tím je dle mého nejchytlavější skladba „Star Quality“, refrén pak zpívá již celý klub, byť k mikrofonu se i po hecování kapelou samotnou odváží jen několik jedinců. A popravdě, tu poslední skladbu si broukám ještě teď…