Další čtyři fláky z podzemí české kotliny aneb dubnová várka „Demonadílky“. Tak  s chutí do toho.  

FROM BEYOND - Sounds Of The Grave

On se člověk těm našim kapelám už někdy ani nemůže divit. Jestliže někdo (jako třeba já) se psaní o tuzemském (převážně metalovém) hraní věnuje již nějaký ten pátek a kolikrát taky neví, co napsat, aby se alespoň trochu neopakoval, věřím, že jejich situace je z podobného důvodu úplně stejná. Nějaký ten rok již fungují, a tak by si měly setsakramentsky dávat pozor na každou novou notu a nový riff, jestli už je třeba nemají v repertoáru (a nejen oni). No, ale víme, jak to chodí. Někdo si pozor dává, někdo menší, a někdo to před sebou hrne hlava nehlava. A kam zařadit „brutal doomovou“ riffovou mašinu FROM BEYOND, neboť přesně k ní se chci dostat? Těžko říct. První poslechy jejího již šestého počinu (a druhého „oficiálního“ alba zároveň) svádějí k myšlenkám o onom bezuzdném hromadění hluku, jenž už dávno ztratil svůj smysl. Pak však kupodivu prvotní znechucení ustoupí a jeden může málem zodpovědně říct, že „Sounds Of The Grave“ přece jen má jakýs takýs vlastní výzor. Hluboce archaický, v černočerném duchu BLACK SABBATH a jejich ostřejších následníků, s totální absencí sól, vyhrávek či jiného melodického oživení, ale přece jen vlastní a chviličkami dokonce i příjemně vtíravý (hryzavé a povedené riffy „Killtechnology“ a titulní skladby mi nejspíš dají za pravdu). Že na tom ale stejně dohromady nic není? Jasně, nejspíš ne, ale v podobném případě (a na domácí scéně zejména) se i takové maličkosti počítají. 

(4,5/10)  www.frombeyond.biz             

SYMPHONY - One Year After

Když jsem tak v ruce převracel aktuální cédéčko SYMPHONY (pojďme se zkusit nebavit o tom, že kapela se prostě jmenuje tak, jak se jmenuje) a věnoval se jeho pozornému poslechu, dostal jsem poněkud neobvyklý nápad. Ale co, řekl jsem si, proč bych tam nezašel, když se samozřejmě bude jednat jen o výlet v čistě duševní rovině. A tak jsem otevřel velká vrata s nápisem „Léčebna dlouhodobě nemocných“ a prošel dlouhou chodbou až k úplně posledním dveřím, za nimiž se ukrýval typický nemocniční pokoj s jedním jediným lůžkem uprostřed. Na něm ležel kdosi, napojený na kapačky a na přístroje přesně měřící životní funkce. Křivka ovšem skomírala a to, stejně jako pohled na cedulku v nohách postele, mě utvrdilo v tom, že jsem tady správně. Přede mnou totiž ležel český heavy metal a mně ho bylo v tu chvíli opravdu líto. Vtisknul jsem mu proto „One Year After“ do ochablé dlaně a čekal, co bude. A světe div se, ono to zabralo. Křivka na monitoru znatelně povyskočila, a přestože se po chvíli zase vrátila k původnímu normálu, bylo znát, že se nemocnému ulevilo. Čím to, ptáte se? Inu, nejspíš tím, že ač teprve na pomyslném startu, nedostatkem (relativní) invence kupodivu SYMPHONY netrpí. Zejména pak v první půli jejich debutu, kde to jen hýří melodiemi a výstižně dokreslujícími klávesami, je to více než patrné. A kdyby si člověk odmyslel poněkud neučesaný zvuk, velmi nestabilní zpěv a sem tam i zbytečně stále to samé střední tempo za každou cenu (tedy místa, kde to kapelu v botě tlačí asi nejvíc), mohl by klidně dojít k závěru, že má před sebou vpodstatě kvalitní heavy metalový materiál. Což je vlastně skvělá zpráva. 

(5,5/10) www.symphony.wz.cz

NEUROTIC MACHINERY - Catalept

Tachovští NEUROTIC MACHINERY prý prezentují extrémní moderní metal, který v sobě mísí vlivy různých hudebních stylů. Tak se to alespoň píše v profilu kapely na stránkách www.bandzone.cz. Nevím jak kdo, ale já bych na to tedy rozhodně pohlížel střízlivěji, minimálně co se té moderny týče. Debut „Catalept“ totiž není nic jiného než jen sedmička skladeb, která je – rukou poměrně věci znalou, to je pravda – sestavena z několika stávajících příchutí především těžšího kovového muzicírování. Zaslechnete zde tedy death metal, zaslechnete zde špetky thrashe a hard coru a za podpory velké porce rozmanitých melodií zde zaslechnete dokonce i „obyčejné“ heavy metalové riffování. To ale přece není nic extra moderního, že ano. Stejně tak tradiční je navíc i zpěv, pohybující se v rozsahu od blackového skřeku až k deathovému murmuru, takže by se nakonec ono výše zmíněné prohlášení NEUROTIC MACHINERY mohlo klidně zdát až příliš sebevědomým. Na obranu kapely však dodávám, že ač se dozajista nejedná o žádný převrat, má tahle nahrávka několik skutečně zajímavých míst („Messiah“, „To Be, Or Not To Be“ nebo „Sick“) a jako celek i poměrně slušné charizma čehosi, co se lehce vymyká průměrné bezradnosti metalového dneška. 

(6,5/10) www.neuroticmachinery.com

PÁTEK XIII. - Seance na druhé straně světa

Skupina PÁTEK XIII. debutuje na splitku s jakýmsi bídným (polským?) black metalovým projektem RES NULIUS, a k její cti je nutno říct, že je tím pádem na sto procent tím zajímavějším, co tahle půlená nahrávka nabízí. Vyhráno však proto rozhodně nemá, neboť do ostrého ringu metalového přichází s archaickým thrash metalem, na nějž dnes musí být snad téměř povinně nazíráno s notnou dávkou preventivního podezření předem. Vršit na sebe riffy dávno minulé totiž může být poměrně nebezpečným sportem, obzvláště pokud nehodláte přihodit něco málo navrch. PÁTEK XIII. naštěstí hodlají, třebaže tím něčím jsou jen místy celkem zdařilé nápady („Vládce kurevstva“), solidní melodie („O zakletém mlynáři“) a jisté black metalové črty, projevující se jak v hudební („Mastodont“, „Kruté oči hor“), tak především v textové stránce věci, skrznaskrz naroubované na hororovou tématiku (krom všeříkajícího názvu kapely zmiňme i skladbu „Lucio Fulci“, pojmenovanou podle známého režiséra extrémně hrůzných a děsivých filmových vyprávění). Díky těmto několika málo ozdravným ingrediencím je  tenhle přiléhavě pojmenovaný „strash metal“ celkem stravitelný, i když je třeba jej velice pečlivě dávkovat a zejména dávat pozor, aby vám, chvíli ponechán bez dozoru, smrtelně nezaskočil.

(4/10) www.patektrinacteho.xf.cz