Ať už znáte T/M/K pod zkratkovitým názvem, nebo si je spíše upamatujete jako THE TEXTBOOK OF MODERN KARATE, či THEE MALDOROR KOLLECTIVE, a vlastně i za předpokladu, že o nich právě teď slyšíte poprvé – zbystřete. Album „Need The Needle“, které v tomto roce vydali jako svou sedmou řadovou desku, totiž kloubí prvky instrumentální hudby, ambientu, elektra, jazzu a vlastně i black metalu, ze kterého před osmnácti lety vzešli. Troufám si tvrdit, že už jen tato informace postačí k tomu, aby se stali, prozatím alespoň malým, lákadlem. Co ale nahrávku charakterizuje nejvíce, je pravděpodobně změna. Vývoj, pohyb, experiment. Velice obecně by se dalo skladby rozdělit do dvou šuplíků. Jeden obsahující nahrávky především pomalejší, někdy ambientní, s ruznými pípavými/pisklavými ruchy a částečně vesmírným podbarvením navazuje na druhý – futuristický. Kombinuje všechny možné zvuky okolního světa, chvílemi se přistihnete v kabaretním opojení, za moment zase v luxusním jazzovém klubu. Ve výsledku ale většinu času prostě jen vstřebáváte velké množství podnětů a roztříštěných skládaček, aby nakonec zbyl jen jakýsi neuchopitelný pocit. Obě polohy však velmi často T/M/K střídají v jediné skladbě. Ke zpestření sem tam zařadí i „rozjařenou“ náladu – a těm, kteří by je chtěli charakterizovat pár slovy, jde hlava kolem.
„Major Problem In Washington DC“ v sobě spojuje velké množství výše zmíněných protikladů tak, že se z nepochopitelných důvodů skvěle doplňují. Klidná melancholická melodie klavíru nezůstane dlouho osamocena, přidává se zvuk rádia, ruchy ulice a zdánlivě rytmicky neslučitelné bubny. Vše je však náhle utnuto a přes zběsilé polo-elektro se nachvíli dostáváme do bluesového rytmu. Zatímco jazzová trubka vypichuje atmosféru, skladba líně pokračuje dál a vyznívá doztracena.
Klubová atmosféra (dalo by se říci až s funky prvky) pokračuje třetí skladbou „A Gibbet Rootwork“, opět však v polovině stopáže nastává zvrat. Ženský pláč otvírá novou rovinu – spojenou ze zvuků šamanských nástrojů, popřípadě rumbakoulí, které jsou doplněny elektrickými zvuky. K mému velkému překvapení však vše dohromady zní velmi dobře. „The Saigon Reduxes“ sází na kytary a rychlé bicí, v pozadí doplněné o ženský vysoký hlas. Ten je ostatně spojovacím prvkem i druhé části skladby, kdy klidnější rytmická část s cinkotem připomíná klasickou hudbu ke scénickému tanci. Jestliže jste se doposud domnívali, že výčet prvků, které T/M/K použili je snad konečný, „Clearwater Mumbo Jumbo“ vás přesvědčí, že i nějaký ten přetvořený rock´n´roll bychom společně zvládli. Hiltonovské mystické údolí se před námi rozprostírá v „Pushers From Shangri La“. K nenásilnému navození atmosféry se přidají, možná až přepříliš brzo, elektrické kytary a následně píšťala. Mystičnost a genius loci ze skladby přímo prýští. „From Railroad To Skyline“ je jednou z nejkouzelnějších a nejzajímavějších nahrávek alba. Kytara stereotypně vybrnkává (více méně) stále čtyři stejné tóny a melodii tvoří různé elektro zvuky. Následně se kytara dostane do popředí, jsou zařazeny přírodní nástroje a elektro shon najednou hraje druhé housle. Skladba se neustále prolíná, zkouší spojit to i ono takovým způsobem, že tyto přechody bez bližšího zkoumání ani nezaznamenáte. Velmi příjmná a uklidňující. Elektrizující závěr „Need The Needle“ v podání „Burn Lucy, Burn“ je přesně to pravé. Prvotní pocit děsuplného Moulin Rouge. Neklid a vnitřní boj se neustále stupňuje, k instrumentální části se přidávají výkřiky, následuje lehká gradace a pak najednou... nic.
Po poslechu „Need The Needle“ máte dvě šance jak se rozhoudnout – buď, že je deska absolutně o ničem a nemáte chuť si ji znovu pustit, nebo, že na ní něco je. To něco, co tak snadno (a snad jednou) přeroste v genialitu. Tvrdit, že T/M/K představují vrchol své tvorby, je velmi nadnesené. Na druhou stranu si myslím, že zrovna u „Need The Needle“ srovnávat netřeba. Mohu-li si dovolit trochu té hyperbolizace, je právě tato nahrávka jedním z nejzajímavějších alb poslední doby.
