Divoký západ nikdy nebylo takové romantické místo, jak jej známe ze starých westernů. Život osadníků „Nového světa“ nebyl lehký. Provázela jej tvrdá dřina, ať už na farmách anebo stavbách měst, či železnice. Ne každý byl však ochoten tuto dřinu podstoupit a proto s koltem u pasu radši zvolil cestu snadnějšího výdělku. Rozpínavost nových obyvatel amerického kontinentu však potlačovala život původních obyvatel této rozlehlé země, až jejich kulturu časem úplně pohltila. Byl to logický proces postupující civilizace anebo jen bezohlednost „těch silnějších“?

Takovéto a podobné myšlenky člověka ihned napadají, když si listuje bookletem aktuálního alba amerických průkopníků žánru zvaného drone doom, EARTH. Mozek projektu Dylan Carrlson toho má za svojí dosavadní kariéru už na svědomí celkem dost a vyjmenovávat jeho další aktivity by pro zasvěcené bylo jen nošením dříví do lesa. Kolega Thorn ve své nedávné vzpomínkové recenzi v pořadí druhého alba EARTH konstatoval, že „2“ „…je svetom, ako ho videli naši predkovia; svetom, v ktorom ešte nebolo nič – pár sekúnd pred tým, ako sa prvýkrát rozhorel oheň…“. Pak tedy konstatujme, že v „Hex;...“ už ten vzpomenutý svět žije svým vlastním, pestrým životem. Na první pohled sice nevypadá příliš vesele, ale i přes zdánlivou hermetičnost dokáže skrze mraky bezútěšnosti proniknout nejeden paprsek slunce. Současná tvorba EARTH by se jako drone doom dala zaškatulkovat už jen velice stěží. Domnívám, že velice stěží by se dala vůběc nějak zaškatulkovat.

Jestliže jsem hovořil o myšlenkách Divokého západu evokovaných fotografiemi v bookletu CD, tak samotná hudební náplň alba jde v tomto směru ještě dál. EARTH se totiž zcela nepokrytě nechali inspirovat hudbou Neila Younga k filmu „Mrtvý muž“. Všudypřítomná bluesová kytara působí na povrchu velmi příjemným a uklidňujícím dojmem, avšak pod její líbivou slupkou se skrývá neklid a očekávání nejisté budoucnosti. Skladby plynou velice pomalu, až ležérně, a jsou načichlé atmosférou ospalého městečka uprostřed pouště, jehož náměstím se povalují chuchvalce prachu a sem tam nějaký opilec, vypadnuvší ze dveří, nad nimiž se tyčí veliký nadpis SALOON. Onen neklid do mysle vhání právě různé doplňkové efekty, vazbení kytar anebo třebas i zvuk foukací harmoniky.

EARTH už nepotřebují šokovat výstředními zvukovými (anebo snad hlukovými?) experimenty, přesto však hodlají i nadále zůstat na absolutním okraji hudebního spektra. Tato pozice jim i po těch letech stále úplně vyhovuje a bylo by zbytečné na tom cokoliv měnit. Jejich hudba je nyní mnohem muzikálnější, instrumentálně vyzrálejší a řekněme i promyšlenější, přesto si však stále zachovává svoji typickou pachuť něčeho, co stojí zcela mimo jakýkoliv hudební proud. Návrat po téměř deseti letech pod značkou EARTH dopadl na výbornou.

Thorn
2.5.2006

Som rád, že som túto recenziu nemusel písať ja. "Hex; Or Printing In The Infernal Method" totiž plynie vlastným tempom, vymyká sa snahám o zaradenie či uchopenie. Paralela s Youngovým soundtrackom k "Dead Man" spočíva vo westernových koreňoch a introvertnosti diela. Kým "Dead Man" je soundtrackom k duši putujúceho človeka, "Hex" je o pustine, ktorá onoho pútnika obklopuje. Je to nahrávka plná melanchólie, pocitov vytrhnutia zo spoločnosti a odcudzenia.

Je omnoho ľahšie nechať sa zlákať, stlačiť play a vyše hodiny sa pozerať na svet očami storočného posledného Mohykána, sediaceho v parku skrytom v tieni mrakodrapov veľkomesta, ale napriek tomu vidiaceho okolo seba šírošíru planinu s pasúcimi sa stádami bizónov a mustangov. Kľud, rezignácia a predsa akýsi tichý vzdor, spomienka na divoké časy minulé - to su leitmotívy tohto zvláštneho diela.

[8 / 10]