A máme ji tu zas. Nespoutanou princeznu, jež v naši zemi vládne krásným písničkovým odrhovačkám, do kterých sudičky zaklely civilní inteligenci, kultivovanou poetickou obhroublost i neomalenou něhu. Princezna s akordeonem o sobě dává vědět dalším albem, které jde po stejné cestě jako to minulé. Vše co na Radůze mám rád naštěstí zůstalo a přibylo několik libůstek, které její tvorbě rozhodně neškodí. I tak cesta „do hory“ byla pro mne mnohem trnitější než k minulému albu. Po prvním poslechu nadšení z toho, že tu konečně nová Radůza je, s přibývajícími však určitá rozpačitost. Užití nečeských jazyků ve mne zprvu budilo dojem worldmusického násilného zásahu „shůry“. Některé texty mi ne a ne přirůst k tělu, titulní písnička, tedy „V hoře“, mně dokonce nejednou přinutila posunout laserovou hlavičku čtecího zařízení na další kus. Nicméně i přes to všechno jsem se přes tyto trnité keře prodral a velmi záhy mě přestaly vadit. Ba co víc, začal jsem v některých těchto atributech spatřovat sílu celého materiálu. Nalezl jsem opět mistrovské hrátky s rodným jazykem, i ony životní příběhy, kterými vás Radůza propouští do svého nitra. Celé mi to připomnělo pohádkový příběh o Růžence, jejíž hrad obklopily šípkové keře a jen ten, kdo se jimi prodere, může čekat velké zadostiučinění. Naštěstí likvidace trnitých šlahounů netrvá nijak dlouho a odměna opravdu stojí za to.

Delší čas jsem přemýšlel o tom, v čem vězí náhlý raketový vzestup této písničkářky. Myslím, že část ho je ukryta v kouzlu, prostřednictvím kterého s vámi dokáže Radůza svoji hudbou navázat celkem silné přátelské pouto. Nejde však o nic prvoplánového, je to upřímné a vroucí. Často máte při poslechu pocit, že je to vlastně holka odvedle a že ji celkem dobře znáte. A co víc, ona zná vás a v mnohých jejích písničkách se najdete. Posloucháte ji, když potřebujete podržet a ona vás svými písničkami podrží. Nezklame vás. Je to zemitá a upřímná kamarádka, na kterou se můžete v případě nouze spolehnout a která vám vždy bez oklik řekne pravdu do očí, trochu bláznivá, rozhodně temperamentní, uvnitř nespoutaná a svobodná. A proto tuhle kamarádku máme všichni rádi.

Pokud minulé album bylo akordeonovo-kytarovou paletou na níž zářila neuvěřitelná škála barev, pak „V hoře“ ji dolaďuje do křišťálového lesku a v mnohém jde ještě dál. Nejen tím, že k nástrojovému duu tu a tam přirostlo několik dalších doplňků (harfa, housle, basa…), ale i některými hlasovými kreacemi. „V hoře“ je mnohem otevřenější světu, najdeme tu mnohé skladby pěné cizozemštinou, která dotváří cestovatelský ráz některých písní. Po čase na vás nesmírně líbezně působí i propletence jazyka domácího s jazyky přeshraničními v rámci jedné skladby, přímo vás to odmrští do dálek, aniž byste se v textu ztratili. Opět zde najdeme to, co jsme si u Radůzy tolik zamilovali. Nesmírně křehkou něhu, například v písničce „Sněží“. Ta vám přímo vymodeluje poklidnou, bělobou pokrytou krajinu, na níž se snášejí sněhové hvězdičky. Její atmosféra vás zavede do smířlivých éterických úvah o životě. Další polohu tvoří zmužilé, rázné skladby reprezentované kusy „Tuti boty re“, „Plachta“ nebo například „Blondýnka“. Poslední zmiňovaná pecka je vyprávěnkou o mladé blondýnce, kterou údajně Radůza našla za nestřízlivého stavu v pražských ulicích. Nalezneme tu i písničky, nebojím se říci „výpravné“, neboť z některých duch exotických dálav přímo srší. Všechny tyto elementy Radůzčiny práce se vzájemně proplétají, fúzují a vytváří další unikátní tapiserii, kterou je radost poslouchat a dovolím si predikovat, že v dané kategorii pro mne album „V hoře“ nahradí zase až jen další Radůza. Opět před ní musím kapitulovat.

Darkmoor
25.10.2005

Hodně jsme se na tuhle desku těšil a jak už to tak bývá, po prvním poslechu byl hodně zklamán. Radůza se nám totiž opakuje. Jistě, skromné nástrojové obsazení a samotný hlas nedává příliš prostoru pro nějaké ultra kejkle, ovšem v tom není zakopáno jádro pudla, opakování se nám totiž vkrádá do toho nejpodstatnějšího - do melodických linek. I tady sice platí, že čím déle člověk poslouchá, tím více se mu výsledek zamlouvá a klidně přiznám, že po takové desáté seanci už mám všechno jinak, přesto citování ze sebesama odpárat nejde. Naštěstí se z písniček jako "De nímes", "Plachta", "Papierosy", "Vojáček z cínové lodi", "Čutora" a dalších stačí vyklubat dostatek nosných hitíků, čili jsem ve finále vlastně spokojen. (A poznámka na závěr: odpustil bych si na konci téměř každé písně výkřik, přece jenom čeho je moc...)

[7,5 / 10]