Současná ruská kinematografie patří k těm, jejíž zástupci se v naší oficiální distribuci příliš často nevyskytují, což je samozřejmě škoda. Po pádu železné opony ochably mimo jiné i kulturní vztahy mezi našimi zeměmi a hlavně mladším lidem kromě několika úsměvných reminiscencí na partizánské eposy už mnoho dalších vzpomínek na filmy pocházející z Ruska nezbylo. Samozřejmě, že i v současnosti a navzdory masovému nezájmu je dostatek příležitostí, jak se dostat k produktům filmové školy z této veliké země. Kromě občasné pozornosti druhého programu naší veřejnoprávní televize jsou to hlavně filmové festivaly, kde je možnost shlédnout nejeden ať už současný anebo starší film, nezřídka pocházející ještě ze sovětské éry. Díky tomu má pro nás ruský film poněkud nelogicky exotickou pachuť. Nelogicky právě proto, že mnohá jeho současná témata nám můžou být až příliš blízká.
To je i případ celovečerního debutu mladé režisérky Jekatěriny Grochovské „Člověk bez návratu“. Příběh posazený do prostředí jednoho menšího města na řece Volze, jakých jsou v Rusku stovky, je tvořen osudy několika lidí, které se v určitých momentech vzájemně protnou. Středobodem je rodina Borise Knjazeva (Michail Remizov), oddaný příslušník důstojnického sboru armády a velitel vojenské akademie. Spolu se svojí manželkou Tatianou (Elena Valiuskina) vedou šťastný a spokojený život. Největší potěchou jsou jim hlavně jejich tři děti. Nejstarší dcera Věra (Jekatěrina Rednikova) je vdaná za úspěšného podnikatele, se kterým má dvě krásné děti. Mladší dcera je sice stále svobodná, ale má dobrou práci hlasatelky v místní televizi. Nejmladším je syn Andrej. Je kadetem vojenské akademie, kde šéfuje právě jeho otec. Jedná se však spíše o studium z donucení otcem, než ze skutečného zájmu o vojenskou kariéru. Finančně si „přilepšuje“ hlavně tím, že se stýká se starší a bohatou podnikatelkou Alevtinou (ve ztvárnění Galiny Jovovich, matky slavné herečky a modelky Mily Jovovich), o čemž sice rodina neví, ale ani tak pozornosti jeho otce neuniklo, že o školu nejeví příliš veliký zájem.
Režisérka Grochovská se nepouští do složitého a komplexního odvyprávění jedné rodinné ságy. Jednotlivé minipříběhy spíše pomalu plynou a navíc kromě rodiny Knjazevových sledujeme životy další několika lidí, což s sebou samozřejmě přináší mnohem větší nároky na udržení celistvosti scénáře. S těmito se tvůrci vypořádali po svém a bez momentů ztráty kontroly nad dějem. Mozaika jednotlivých osudů má společného jmenovatele – hledání štěstí a vlastního životního prostoru v současném Rusku. Bezvýchodnost počínání jednotlivých postav, uvíznutí v bludném kruhu novodobých životních hodnot a zdánlivého štěstí z nich plynoucího a ztrátu většiny iluzí ještě zvýrazňuje zašuměný obraz pořízený digitální kamerou. Grochovská jednotlivé situace příliš nehrotí a to se týká i vztahu otce a syna Knjazevových, kdy otci postupně dochází, že syn v jeho šlépějích určitě nepůjde a tím se i dost výrazně ovlivní jeho další úsudek o něm. Ačkoliv záměrem tvůrců nebyla kritika poměrů v Rusku, tu a tam neodolali pokušení vsadit nějakou tu narážku na morální profil dnešního Rusa. Ranní nástup do přeplněného autobusu, po kterém zůstali na zastávce dva důchodci je dosti výmluvný.
Navzdory tomu, že některé ruské kritiky byly k „Člověku bez návratu“ dosti neúprosné, se jedná o pozornost zasluhující počin a to i přesto, že jeho děj ústí v poměrně předvídatelný téměř melodramatický závěr a že film samotný kromě jiných může svým pojetím připomenout třebas americkou „Magnólii“ (1999). Jedná se spíše o komorněji pojatý snímek, který si až na několik momentů vystačil i bez podpory hudebního doprovodu. A jak už jsem napsal v úvodu, jeho příběh by se bez problémů dal posadit i do českého prostředí.
