Takže, aby bylo jasno, Harryho Pottera nemám rád. Tedy, to není úplně tak přesné. Harry Potter je mi ukradený. Viděl jsem filmy, nečetl knihy a v trilogii o Fantastických zvířatech jsem se nakonec ztratil. A moc si z ní nepamatuji, snad jen toho ptakopyska, co byl ujetý na zlato. Ale kolega v práci tak moc nadšeně mluvil o tom, jak se hra skvěle hraje, že jsem jí chtěl taky zkusit. Alespoň proto, abychom u ranního kafe měli téma. Super je, že pro to, abyste měli ze hry radost, nepotřebujete vědět o Potterově světě skoro nic. A asi pokud o něm něco víte, tak o to větší z toho všeho můžete mít radost.
Příběh se odehrává více jak sto let před „Harrym“, což hlavně znamená, že tu nenajdete žádnou známou figuru. To mi vyhovuje, hra tak může stát sama o sobě a není zatížená žádným provázáním na cokoliv jiného. Svoji postavu si můžete vysoustružit podle svého. Klidně to může být asijská holka se zelenýma dredama. Nebo cokoliv jiného. A hned vás to hodí do zamotaného příběhu, kterému budete chtít přijít na kloub. Do Bradavic nastupujete jako páťák, takže si musíte během jednoho roku doplnit všechny znalosti, co tu ostatní nasávali čtyři roky. Navíc máte takovou další zvláštnost. Dokážete vidět a používat druh magie, kterou nevidí nikdo jiný, a cestou do školy vás a jednoho z profesorů napadl drak. Postupem času dojdete k tomu, že se nacházíte uprostřed rasové války mezi čaroději a skřety. V tomhle je příběh celkem přímočarý a nijak zvláště neprokresluje a nerozvádí hlavní záporné postavy.
Příběhové oblouky jsou lehce nekonzistentní. Hra po vás chce, abyste vyplenili spoustu nepřátelských kempů a pobili spoustu temných čarodějů, skřetů i trollů. Ve věku nějakých patnácti nebo šestnácti let je z vás na konci hry mašina na eliminaci všeho živého. A to i v případě, že se vyhnete možnosti naučit se zakázaná kouzla. V momentě, kdy někoho zabije někdo jiný, po vás ale hra žádá morální odsudek, což mi přišlo, vzhledem k tomu, že na mé hůlce v té chvíli byla krev minimálně stopadesáti jiných lidí (jiné druhy a rasy nepočítaje), poněkud zvláštní.
To je z těch věcí, které se mi nelíbily, asi vše. No, možná ještě jedna . Na konci hry už jsem byl tak OP, že i na těžší obtížnosti jsem dával nepřátele s prstem v nose, což je fakt blbé hlavně z toho důvodu, že vám hra naservíruje barevnou paletu, jak se nepřáteli zatočit, ale pak vám nedává dost výzev, bossfightů nebo prostě jen svízelných situací, kde to naplno využít. Možná jsem jen příliš zhýčkaný nedávno dohraným Elden Ringem. Ale… to je fakt vše. To ostatní Hogwards Legacy dělá skvěle.
V první řadě je ta hra krásná. V průběhu se mění roční doby a prostředí v létě, na podzim a v zimě opravdu působí úplně jinak. Když jsem to viděl, dokonce jsem nainvestoval do lepší techniky, abych si mohl vychutnat plné detaily. Architektura Bradavic i vykreslení okolí je prostě famózní. Přistihl jsem se chvíli, že běhám vesnicí Prasinky a koukám na ty štíhlé, trochu kostrbaté baráky s vysokými komíny a baví mě jen ten pohled. To samé jde říci o přírodě. Všechno vypadá skvěle. Totéž platí o hudbě. Ta je jak originální, tak si vykrádá motivy z filmů, ale hlavně naprosto famózně dokresluje atmosféru. Tohle se opravdu hodně povedlo.
A pak je tu vlastní hratelnost. Na počátku vás trýzní ve škole a učíte se kouzla. Nicméně vše plyne celkem přirozeně a na hodiny chodíte jako na questy. To, jak vám hra servíruje kouzla, je stále motivační, kouzel vlastně není mnoho, ale jejich kombinace vás neomrzí. V druhé polovině hry se vám otevírají možnosti výrazněji vylepšovat svůj gear prostřednictvím kouzlených zvířátek, které si můžete nachytat, a stejně tak se otevře mnohem rozsáhlejší možnosti a kombinace v boji. Kolega například hraje „za herbalistu“ a většinou využívá jen rostliny, které si vypěstuje. Což vypadá asi tak, že při boji na nepřítele nahází zubaté činské zelí, kombinuje ho s vřeštící mandragorou a sem tam vysadí květinu, která střílí po nepřátelích svoje trny.
Ale tím se trochu ochuzuje o kombinaci základních kouzel, které je možné využívat v boji. A právě s kombinací kouzel tu nadchází ta největší švanda. Zvednout nepřítele „levitikem“, pak ho zmrazit, následně seškvařit a pak odhodit? Není problém. Vytřískat kemp ve stealthu, kdy používáte kouzlo na blízko, po kterém nepřítel zkamení? I to jsem měl rád. Být za zlouna a využívat tři ze zakázaných kouzel, které jsou vyloženě určeny na likvidaci? I to jde. Ve všech případech to jde kombinovat a hlavně je to zábava. Tedy, až do určité chvíle, kdy téměř všechny enemáky dokážete devastovat příliš lehce a hra se díky tomu stává fádní, protože vy jako student pátého ročníku jste schopni vytrolit trolly kořenovou zeleninou a následně ugrilovat armádu temných kouzelníků. Pokud jste tedy trochu otřískanější gamerský veterán, tak rozhodně nešilhejte po střední obtížnosti, ale jděte beze strachu do jedné ze dvou vyšších. Jakmile vám po chvíli přejde do těla ovládání, tak to oceníte.
Pak je tady spousta vedlejších drobností, které jsou vlastně cool. Drobné logické kombinační úkoly, prostorové hádanky nebo hledání soch, které se zhmotňují jen v noci, či závodění na koštěti. Všechny tyto činnosti vám trochu vylepšují nějaké vlastnosti a působí jako celkem vítané drobné zpestření. Takže za mě? I pokud vás nezajímá svět J. K. Rowlingové, tak jde o hru, která skvěle vypadá, má padnoucí a funkční mechaniky a je po všech směrech zábavná. Zamrzí snad linearita příběhu, ve kterém jsou Vaše rozhodnutí v podstatě irelevantní. Pokud jste fandové tématu, připočtěte si klidně bod či bod a půl navíc.
