Mám-li být zcela upřímný, musím přiznat, že mi pohádkový příběh americké popelky Jill Janus zavání čímsi zatuchlým. Kde se vzala, tu se vzala, operní pěnice se čtyřoktávovým rozsahem, která v roce 2009 v Los Angeles na troskách jakéhosi „undergroundového“ spolku PROFESSOR položila základy kapele HUNTRESS. Týchž HUNTRESS, kteří o nějaké dva roky později na podzim 2011 podepisují smlouvu s evropským vydavatelstvím Napalm Records a po vypuštění klipu k singlové skladbě „Eight Of Swords“ přicházejí také s debutem „Spell Eater“ a rozsáhlým turné na jeho podporu, čítajícím i všechny zastávky letošního „Metalfestu“. A samozřejmě, k převysokému hlásku své ústřední postavy produkují také obligátní heavy/power metal, abych nezapomněl zmínit to nejdůležitější. Také vám to něco připomíná?
Řekl bych, že je to vlastně výborný podnikatelský záměr. Navíc když ona zpěvačka také vládne miloučkou tvářičkou a postavičkou jakbysmet. To by bylo, aby se nějací ti fandové nechytli. Že celé dohromady to ovšem připomíná kovový kolovrátek, samospádem dobrumlávající v dávno opuštěné ocelárně, už nejspíš není tak podstatné.
Ale mělo by, věru mělo. O čem jiném by totiž měla být řeč, když texty jsou plné mystiky, fantazie, hrdinů a magie, tempo je zatraceně svižné a zpěvaččin hlasový výraz rovněž nepřipouští nějaké kompromisy. Jenže na to jsou HUNTRESS nejspíš až příliš vykalkulovaní, než aby zněli alespoň trochu neokoukaně, zajímavě a ve smrtící kombinaci s tím také ne jako z metalového pravěku. Při troše dobré vůle zajímavěji zazní vlastně jen dvakrát ze všech jedenácti pokusů celého alba. Nejprve v úvodní, titulní skladbě, kde se zároveň nade vší pochybnost ukáže, že Jill Janus je přes všechno, co bylo až dosud řečeno, nejsilnějším článkem sestavy, a poté také ve zmíněné klipovce „Eight Of Swords“, kde front(wo)manka znovu exceluje, tentokráte místy dokonce ječí jako slovutný Scottův vetřelec. Prostě nuda nuda šeď šeď, obklopená přetuctovými metalovými hoblovačkami a matnými a nevýrazné refrény všude tam, kde by to správně mělo vřít jako v kotli pekelném.
Podobně v tomto směru před nějakým časem propadli HOLYHELL a též nyní to vypadá, že americká snaha vnutit Starému kontinentu myšlenku, podle níž heavy metal hrát a především vymýšlet umí pod vlajkou z hvězd a pruhů leckdo, vyjde znovu naprázdno. Ne, že by to snad Američané obecně neuměli, to vůbec ne, ale prostě a jednoduše to nemůže být každý z nich, kdo si na Manhattanu právě koupil kytaru a kombo. A HUNTRESS? HUNTRESS bohužel působí přesně takovým dojmem.
